Pondělí 30. srpna 1875

Zase Plevasko až do půl čtvrté. Jsem netrpělivá, mám pochůzky. Nedělám nic.
Máme proces, snášejme jeho nepříjemnosti.
Ostatně člověk se nepodceňuje, když zná takového muže; je to v Rusku slavná osobnost. Bereme ho i s jeho ženou, tou kyprá a svěží osobou, do Bouloňského lesíka.
Nevím za jaký hřích mám dojem, že se mi všichni chodci posmívají. Mám takové dny a jsou to nejprotivnější dny mého života. Na dvoře potkávám svého Brazilce a červenám se.
Zrovna když vjíždíme do Bouloňského lesíka, vyjíždí z něj d'Audiffret. V malém slaměném kloboučku! Fuj! Ta kreatura. Protože ten nafoukanec má tu drzost jet velmi rychle, teprve když se obrátí, se poznají — tetička a on; tím „se poznají" jsem myslela je dva. Já jsem se nepohnula a nezčervenala.
Zdálo se mi, že nepozdravil, a vnitřně jsem zuřila — ne kvůli tomu muži, ale protože se od nás každý odvrací.
Protože tetiččina hlava byla mezi jeho a mou, neviděla jsem jeho pozdravení kloboukem. Tetička říká, že pozdravil velmi pěkně; tím lépe! Tím lépe pro mou ubohou pýchu.
Prší, ale přesto objíždíme kaskádu atd. atd., protože je to kvůli paní Plevaskové, která nikdy neviděla Bouloňský lesík a která odjíždí zítra či pozítří.
Jsem veselá od toho dne, kdy jsem se stala veselou ve Schlangenbadu — questa cara Gioia di Schlangenbad! Nevím, odkud se ta veselost bere, a divím se, jak dlouho trvá, a bojím se, že najednou přestane.
Cestou zpět, kolem čtvrt na osm, po Champs-Élysées vidíme slavného muže, homo celeber, letícího jako střela k Bouloňskému lesíku, tentokrát v cylindru. Je šero a už se rozsvěcí. Je to tetička, kdo ho poznává; zabývá se jím, Bůh mi odpusť, víc než já, ta svatá žena, která mě tak miluje.
Dělám rozmarnou, podrážděnou, směji se a ona se směje. Jsem raději s ní než s mámou, je mi víc kamarádkou, a přitom se o mě stará, pečuje o všechny mé záležitosti.
S ní se o nic nestarám; já si přeji a ona vykoná. Někdy mi odporuje, pak fňukám, dostávám se do nemožných stavů, jsem podrážděná, a ona nakonec udělá to, čím měla začít — udělá, jak chci já. Ostatně jsem velmi rozumná; chci to, co je nutné.
Ach! Bože, zařiď, ať se vše urovná na zimu!
Mluví se mnou o Giroflovi a já jí říkám, že jsem rozzlobená, že ho nemám, že mě popuzuje, že si ze mě nic nedělá.
Ach! Kdyby neudělal nic, co by mě škádlilo. Ale udělal a řekl zrovna dost, aby mě rozčílil, ten bandita; všechno si spočítal, ten zlosyn. Ostatně, drahá, kdyby mě ten člověk zajímal tak, jak si myslíte, nemluvila bych o něm vůbec.
Říkám to vše tetičce, říkám jí vše, co píšu a myslím o tom muži a o celé té nešťastné giroflovské záležitosti.
Nezapomeňme říct, že jsme potkaly Lucii Durandovou a našeho milého Féduse; ten okouzlující Lambertye si obarvil knírek i to málo vlasů, které mu zbyly.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „questa cara Gioia di Schlangenbad" — „ta drahá Radost ze Schlangenbadu"; slovní hříčka s jménem osoby zvané Gioia a italským slovem pro radost.