Pátek 9. července 1875

Jsem jako namočená ve vlažné vodě — přes růžové šaty a přes Giroflu, rovněž růžového, mluvím pomalu a strojeně, jako nějaká afektovaná osoba.
Po koupání mě přichází pozdravit matka Georgesová (ta, co vede podnik), říci mi, že jsem milá, že mě zná odtakhle malinkou (ukazuje přitom rukou výšku jednoho metru), pak:
„Ale pana Emila znám taky odmalička,“ říká. „Že ano, pane Emile?“
Křičí to na řečeného pana Emila, který se šel prohrabovat v kabinách, kde bydlí koupající se a kde večeří.
Posadí nás vedle sebe jako — já nevím koho.
Dnes večer přichází Girofla a přivádí svého Fioulouloua. Nakreslily jsme hloupé karikatury, které jim ukazujeme.
Jdeme na zahradu, hrajeme na čtyři rohy, vracíme se dovnitř. Olga zamkne bratra v jídelně a schová mu klobouk.
Celý večer mi kradl z alb fotografie a pokaždé ho přistihla teta. Pak dělal opičárny s Olgou, dupal na podlahu jako rozmazlené dítě a žádal můj portrét.
Hrajeme si a pobíháme jako děti.
A přitom dívkám je šestnáct a chlapcům čtyřiadvacet a pětadvacet. Jedině Bihovetz a teta zůstávají klidní.