Pátek 9. července 1875

Jsem jako namočená ve vlažné vodě — přes své růžové šaty a přes Giroflu, rovněž růžového, mluvím pomalu a jako manýristka.
Po koupání přichází matka Georgesová (ta, co vede podnik) mě pozdravit, říci mi, že jsem hezká, že mě zná takhle malinkou (ukazujíc rukou výšku jednoho metru), pak:
— Ale pana Emila znám taky odmalinkatého, říká. Že ano, pane Emile?
Křičí to na řečeného pana Emila, který se šel prohrabovat v kabinách, kde bydlí koupající se a kde večeří.
Posadí nás vedle sebe jako — já nevím koho.
Dnes večer přichází Girofla a přivádí svého Fioulouloua. Nakreslily jsme hloupé karikatury, které jim ukazujeme.
Jdeme na zahradu, hrajeme na čtyři rohy, vracíme se dovnitř. Olga zamkne svého bratra v jídelně a schová mu klobouk.
Celý večer se zabýval kradením mých fotografií z alb a pokaždé ho přistihla teta. Pak dělal opičárny s Olgou, dupal na podlahu jako rozmazlené dítě a žádal můj portrét.
Hrajeme si a pobíháme jako děti.
A přitom dívkám je šestnáct a chlapcům čtyřiadvacet a pětadvacet. Jedině Bichovec a má teta zůstávají klidní.