Čtvrtek 8. července 1875

Trifon na příkaz pana mého dědečka zabil Mopse. Ten nešťastný pes byl svěřen Ambroisovi do péče, který ho držel uvázaného, a ubohé zvíře přetrhlo provaz a přiběhlo sem ke mně — a zabili ho bez slitování. Řekněte, dobří lidé, zda vaše srdce není pobouřeno a zda nejste rozhořčeni!
Takový čin nepotřebuje komentáře.
A to jsem měla ty nejlepší úmysly vůči tomu strašnému starci.
Je to tak nedůstojný a krutý a ohavný a hnusný čin, že nemohu říci vše, co si o tom myslím. Vyprávím ho a ať ho posoudí.
Přijdou Nina a Smirnoff, vyprávím jim tu hrůzu. Jsou překvapeni a sklíčeni.
Na koncertě nám naši pánové přicházejí pohovořit a ptají se mě, jak se mám.
Špatně, velmi špatně, a vyprávím svůj žal. Girofla mě trochu rozesměje, ale jsem otupělá a zuřivá, protože není způsob, jak se pomstít. Nabízí se, že zmlátí Trifona, nabízí se, že sám přijde nahradit mého psa, jen když ho budu opatrovat a hladit jako jeho, a slibuje, že mi zítra pošle koťátko. Ale nic z toho mě netěší — nemůžu se pomstít.
Jsem ve strašné náladě.
Prohlásila jsem tomu bídnému starci, oslovujíc ho, jak si zasluhuje, že už nepřijdu do pavilonu, že s ním už nepromluvím, že ho neznám.
Chci večeřet v London House. Říkám to, ale Girofla je zadaný se Saëtonem a Danisem. Jako by mu to mohlo zabránit večeřet s námi. Je to bídák, všichni jsou proti mně. Strašný den.
Když jsem zavolala Trifona, abych mu vynadala, odpověděl mi s drzým výrazem, že proti němu nic nemůžu.
Je to pravda, patří panu mému dědečkovi. Ach! Ale na obě tváře bych políbila toho, kdo by mi toho ničemu zmlátil!
Dokud je možnost pomsty, není hněvu, který by netěšil. Ale být jako já — to je vrchol zuřivosti!
Je z čeho dostat žloutenku. Nekřičela jsem, nezrudla jsem, ale zuřila jsem do bleda. Je to strašné, je to bezejmenná drzost, vražedná urážka! Bože můj!
Večeřím, aniž promluvím slovo, pod pomerančovníky a palmami London House, a vracím se sklíčená a nešťastná. U břicha Svatého Šedáka!
Dvě minuty po tom, co jsem se dozvěděla o tom nedůstojném zavraždění — neboť je to zavraždění ubohého bezbranného tvora, který mě miloval a kterého zabili, zrovna když ke mně běžel — dvě minuty po tom, co jsem se dozvěděla tu krutou a ohavnou věc, píšu mámě:
— Dějí se tu strašné věci. Váš otec dal zabít Mopse.
Bohužel jsem příliš dobrá na to, abych zabila Renarda, ale jestli mě dožene k zoufalství, udělám to. Jsem zuřivá a přísahám vám, že se nesměji.
A tak — posílám to tak, jak to je, bez podpisu.
Jsem sklíčená a hodná politování, a když jsem tu hrůzu vyprávěla Giroflovi, málem jsem se rozplakala.
Přesto je místo pro jinou myšlenku.
Včera, při prohlížení portrétu princezny Markéty, řekl:
— Ta princezna je hezounká.
— Ano, říkám, je hezčí než její portrét.
— I tak je velmi hezká, má takový malý výraz, který...
Bylo to řečeno s přesvědčením. Uznávám jí skutečně ten lehce nakloněný, ušlechtilý a půvabný výraz.
Žárlím na její krásu.
Královna a krásná!
Chápu oddanost mužů ke královnám jako je ona. Nechybí jí stoupenci. Nechci tím říci nic zlomyslného. Ne, ale úcta ke kráse spojená s úctou zbožnou a počestnou, jakou musí mít a má každý čestný muž ke královskému majestátu, plodí senti-mentalismus. Já sama mám tuto úctu a na krále pohlížím jako na osoby posvátné, vyvolené Bohem.
Řekněte, cožpak člověk není dojat, inspirován a zbožštěn tímto krásným citem?
Co inspiruje republika? Divokost, aroganci — republika je plodem egoismu a chamtivosti lůzy.
Monarchie však sentimenty vznešenými, ušlechtilými, velikými, které osvěcují a zjemňují duši, do níž pronikají.
Co se mě týče, cítím se zachvácena posvátnou hrůzou. Nejsou snad králové představiteli Boha na zemi? Skláním se před nimi. Jsou dobří i špatní — ti nejhorší jsou lepší než ta nejlepší republika.
Republika je poníženíma a pádem všeho, co je jemné a vznešené.
Na tomto světě se nic neztrácí. Od té doby, co si nevšímám Galuly, si víc všímám Saëtona. Přestane-li člověk mít rád jednoho, přenáší okamžitě tu náklonnost na jiný předmět, aniž by o tom věděl.
A když člověk nemiluje nikoho, mýlí se — miluje vždycky. Není-li to muž, je to pes nebo kus nábytku, se stejnou silou, jen v jiné podobě.
Když člověk miluje jen jednu osobu, miluje mnohem víc, než když miluje více osob. To se dá pochopit, neboť tehdy se podíl citu, který je věnován člověku, dělí. Když někdo opravdu miluje muže, nemiluje již nikoho a nic. Miluje-li, byť sebemálo, jinou osobu, narušuje tím tu velkou lásku. A vím, že kdybych milovala, milovala bych výlučně. Celý svět by zmizel.
Kdybych milovala, chtěla bych být milována tak, jak bych milovala. Nesnesla bych nic, ani slovo řečené pro jiného.
Taková láska je nenalezitelná. Proto nebudu nikdy milovat. Neboť nikdo mě nebude milovat tak, jak umím milovat já.
J[eho] M[ilost] v[évoda] z H[amiltonu]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „frightful spirits" — hrozná nálada.
Pozn. překl.: Slavná přísaha krále Jindřicha IV.; Marie si ji oblíbila z četby historických textů (viz sešit 033).
Pozn. překl.: V originále anglicky: „H[is] G[race] t[he] D[uke] o[f] H[amilton]."