Neděle 6. června 1875

Jsem nedočkavá jít na koncert, je horko, nudíme se a pak je třeba vidět Audiffreta kvůli zítřejší procházce. Vidíme ho na koncertě v bílém. Ten chlapec je vždycky špatně oholen, jaká škoda!
Přijde dnes večer. Přijde a najde nás na mé terase, vybudované podle vzoru terasy Gioiy, mé drahé Gioiy. Od osmi hodin jsme tam. Nina, teta a tři Grácie. Nejdříve jsme napodobovaly žáby, které melodicky zpívají v jezírku vedle terasy, pak jsme se daly do štěkání, ale všechny, i Nina (ó, ta je dobrý kamarád), na všechny kolemjdoucí a všechny kočáry.
Podívejte se, říká Nina, a to jsou šestnáctileté dívky! Vskutku. Ale je snad lepší výt na měsíc, jak to dělají slečinky.
Ostatně smějeme se celý den, u London House znovu vidíme Giroflu před večeří, a i tam se smějeme.
Koupila jsem med a on, nevěda, co to je, ho bere a chce si ho dát do kapsy. Měla jsem tu nesmírnou hloupost ho varovat. Jinak by to bylo rozkošné. Jourkoff a Walitský, kteří jsou neoddělitelní, nás všude sledují ve fiakru.
Ale říkala jsem, tuším, že jsme byly na mé terase a že Girofla právě přišel, ano, tak je to, po křiku a štěkání samozřejmě. Domlouvá se zítřejší procházka v bryčce ve čtyři hodiny. Je domluveno. Pak jdeme dovnitř na čaj.
Ach, tady, než začnu psát, se směji sama jako blázen. Mluví se o Gambartovi, o jeho zámcích, o lidech, kteří k němu chodí, o tom, jak přijímá návštěvy.
Collignon nato říká, že před několika dny přišly k nám čtyři Angličanky a žádaly o prohlídku našeho domu a ptaly se, co je to za zámek na hoře, a šly se na něj podívat.
Ano, říká Audiffret, a popisuje bod za bodem naši výpravu. Dal jsem rozkaz nepouštět je dovnitř.
— Podívejte se, říkám, jak zacházíte s těmi, kdo k vám přijdou, a pak si stěžujte, že nikdo nechodí.
— Ach, ale tyhle byly příliš ošklivé. Ale s jakou drzostí si nechaly zavolat zahradníka, nechtěl pustit kočár dovnitř, tak řekly: Nuže, vejdeme pěšky. A procházely se tam, jako by byly u sebe doma. Klidně jsem otevřel okno a vidím ty opičice, ach, ale poslouchejte, jedna chodila takhle (a napodobuje chůzi, kterou Marie předstírala).
— Nicméně, pane, přeruší ho Collignon, ty holčičky nebyly špatné, jedna zvláště s těmi zlatými vlasy.
— A dívaly se na mě, pokračuje hezký Niçan, jako na podívanou.
— Ano, jako na zlaté rybičky v akváriu, pravím.
— Přesně tak. Ach, ale pak přišly ke koupání rovnou ode mě.
— Ano, viděla jsem je tam, byla jsem se slečnou Collignon. Seděly na zemi a na lavičce.
— Ó ano, usedaly všude.
Bože, už jsme nemohly.
To bylo příliš. Vyběhla jsem ven, jako bych šla hledat vějíř.
Mluví se ještě o Angličankách a on vypráví, že u koupání byla jedna, která nemohla chodit. To byla Nina, která se bořila do kamínků.
Byla jsem ošklivá, jak jsem se smála. Vypadal naprosto naivně, jak to všechno vyprávěl, a pak vyprávěl ještě jeden přibližně podobný příběh a smáli jsme se pro formu, a smáli jsme se Krohnovi, který se ujal zametání města Nice.
Sapogenikoffovy křičí nemožně, člověk je nucen křičet také a je to strašné.
Nikdy na to nezapomenu. Sama o sobě ta výprava nebyla komická, ale slyšet ji vyprávěnou tímto mužem a slyšet, jak jsme vypadaly, slyšet, že to byly příšernosti, opice, karikatury, slyšet líčit naše gesta!
Jistá, že nebudu poznána, zastavila jsem se před jeho oknem a dívala se na něj přes brýle s příšernou grimasou.
si myslím, že to ví, ale Collignon, která ho celou dobu pozorovala, ujišťuje, že ne, a skutečně vypadal velmi přirozeně a nedal ani slovem, ani pohledem tušit, že by něco podezříval. Praskám smíchy.
Představte si nás všechny u stolu, jak posloucháme ten příběh. Ach, smilování!
A jak mluví o Nině, že tam byla jedna, která si nadzvedávala závoj, aby mohla chodit.
A smál se, protože my jsme se smály, a ukazoval, jak si nadzvedávala závoj.
Jeho Milost vévoda z Hamiltonu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „H[is] G[race] t[he] D[uc] o[f] Hamilton" — Marie zapisuje jeho oficiální anglický titul.