Pátek 21. května 1875

Všichni přišli pozdě! Už jsme dodělaly své skoky, potápění atd. atd. a oblékaly se (já a Marie), když přišli Girofla a Galula a Pépino.
Co se týče Saëtona a Danise, ti byli celou dobu u břehu a pak si sedli blízko mé tety, mezi mořem a mou kabinou, takže když jsem vylézala z vody, jednoho z nich jsem málem postříkala.
Teta a Olga, jakmile se objevil Audiffer, vlezly k nám. Prosila jsem je, ať jdou pryč, jednak abych měla víc místa při oblékání, jednak aby prošly před těmi pány. Ale nic nepomohlo a odešly jsme, aniž bychom prošly kolem moře, jak se ostatně sluší na slušné lidi. Tím pádem byli ti pánové zklamaní. Tím lépe.
Pláž byla plná dam a pánů, bylo to podívanou, a tak vycházím klidně.
Posíláme kočár pryč a jdeme pěšky. Za pár vteřin nás Girofla a Saëtone předjedou a ostatní se rozprchnou. Když jsem vycházela, Galula vcházel, pozdravili jsme se.
Potkávám Lucii Durandovou, elegantní a hezkou, a mluvím s ní. Ale jak jsem ubohá, že se zabývám takovými lidmi.
Je mi sebe líto a pohrdám sebou. Co se ale dá dělat, člověk vyjde, vidí lidi, bezděčně se na ně dívá, mluví o nich.
Studuji, bezpochyby, ale volné hodiny jsou přirozeně vyplněny tím, co mě obklopuje, lidmi, které vídám. Nu a vídám Giroflu a jeho společnost. Tak o nich mluvím.
Člověk dělá hlouposti, nadzvedne cíp záclony kabiny, Saëtone si toho všimne, řekne to Giroflovi, Girofla se podívá a všichni se dívají. Olga nadzvedla tu záclonu, ne já, ale podívala jsem se na vteřinu, ne déle.
Girofla odjíždí ve svém kočáře a otáčí se a dívá se. Je to hloupé, jsou to grimasy, opičárny, dětské hry. Ale budiž, lepší to než nic.
Sapogenikoffovy u nás večeří a zůstávají přes večer.
Máma, teta a všichni o Audifferovi mluví a smějí se mu. Smějí se mu i já, ale vroucně si přeji, aby se do mě zamiloval.
Ach, kdyby se něco takového stalo! Hrabě Merjeewský mě tedy miloval a každý říká, že stál za víc než tenhle.
Vím, že byl lépe vychovaný, [Škrtnuto: urozený] velmi dobře vychovaný, ba i vzdělaný. To kvůli mně složil své zkoušky tak skvěle.
— Slečno, řekl mi s úpěnlivýma očima a svou příšernou tváří, co mám dělat? Řekněte, mám jet, nebo nemám. Záleží na vás... víte přece, že...
— Zajisté jet, dokončete studia a vraťte se, odpověděla jsem mu s tím nejlhostejnějším výrazem na světě.
— Ach! Vy to říkáte, nuže pojedu.
A ten ubohý ošklivec odjel a vrátil se vítězně. Bylo to večer, kdy mi to přišel říci, spíše svým vítězným výrazem než slovy. Byli jsme na promenádním koncertě, pod stromy v aleji, sedl si vedle mě a mluvil o Chopinově hudbě.
Chopina jsem vůbec neznala a odpovídala jsem neurčitě, abych neodpovídala hloupě.
Ach, byl opravdu odporný. Všichni ho pokládali za okouzlujícího, dobře vychovaného, vzdělaného, dokonce hezkého.
Jedině já nemohla snést jeho přítomnost, tak jako nenávidím i pouhou vzpomínku na něj.
Vzpomínky na Spa nemají pro mě žádnou vůni, nikdo se mi tam nelíbil, ani trochu, ani tak jako Audiffer, a tak mi srdce nebije a jsem klidná.
Báden, ach to je něco jiného, to je tolik, tolik, tolik, že mi oči září a velká radost smíšená s neklidem se zmocňuje celé mé bytosti.
Proto udělám vše možné i nemožné, abych tam strávila alespoň pár dní na zpáteční cestě z Ruska.
Bože, nedopusťte, aby ten plán selhal, s takovou blažeností myslím na okamžik, kdy se ocitnu znovu v té kouzelné zahradě!
Uvidím tam jeho vilu, tu dlouhou alej pokrytou růžemi a dům, který je sotva vidět mezi stromy. Uvidím tam. Všechno, všechno, neboť tam všechno mi ho připomíná a před Bohem, nepoznala jsem na světě nic lepšího, než si ho připomínat, než ho alespoň v myšlenkách spatřit.
Kdyby mi Bůh někdy dovolil ho spatřit, kdyby své dobrotu a shovívavost posunul až k...
Co jsem to chtěla říci, šílená! Mnohé věci se mohou myslet, i říkat, ale psát nikoli. Papír ztuhne, zkazí a učiní absurdním to, co řečeno projde docela dobře.
[Škrtnuto: Sobota 22. května 1875]
Ach, jaký je krásný výhled z mého okna! Moře je klidné jako jezero a úplněk na něm osvětluje svítivou cestu se zelenkavým odleskem. Tu cestu vidím jen v mezerách mezi listím cypřišů a ty mezery skládají jakoby mužskou postavu [Škrtnuto: někdy postavu jednoho]. Všechno ostatní je černé a tajemné. Jak jsem nešťastná, že nedovedu dobře vylíčit, jak si měsíc hraje na vodě, jak vánek tiše vane a žáby zpívají.
Dívám se, ale jak je to krásné! Všude kolem je tma, jen ta dlouhá stříbrná modrozelenavá stopa osvětluje a pozvedá stíny, a mohu ji vidět celou nebo skrze stromy, podle toho, jak nakloním hlavu.