Pondělí 17. dubna

A je tu ten velký den. V půl třetí matiné u paní Conti Damoreauové a pana Laussela. Umělci jsou žáci a publikem rodiče a přátelé.
Hodinu a půl jsem cvičila zpaměti a zároveň četla Paní z Monsoreau. Nikdy nedělám jen jednu věc najednou — považuji se tedy za dobře připravenou a doufám, že nebudu mít strach (šaty Arcivévoda, klobouk Watteau, sluší). Teta v róbě, Dina a Collignon. V tom tak svěžím, tak prostém, tak veselém úboru a s tím kloboukem, s mladou a spokojenou tváří jsem se cítila celá lehká a celá čilá.
Cestou po Promenádě mě pobouří způsoby Audiffera a Itala s šedýma očima. Seděli na lavičce; když jsme šly kolem, Ital vstal a Sedlák zůstal sedět, ale oba na mě zírali, až jim div oči nevylezly; a ten malý Nicejec se mi díval přímo do očí a přitom se smál Italovi.
Rychle chytím tetu za ruku a ještě naléhavěji ji prosím, ať se nepohne, aby ti dva darebáci měli její hlavu mezi sebou a mnou a nemohli mě vidět — protože navzdory rozhořčení jsem se usmívala. Dina se prostě rozesmála, a tak ji uviděli — tu holku z loje.
Jak jsou všichni ti lidé u Laussela oškliví a špatně oblečení se svou elegancí! Jenže být takhle nejlepší má jednu nevýhodu — ty mrchy mi závidí.
Chápu to, sama jsem závistivá.
Naší předehrou k Obéronu začíná slavnost. Laussel zbledl. Co se mně týče, neudělám jedinou chybu a vůbec se nebojím — naopak. Lituji jen, že hraji tak ošklivý... kus. Tleskají, a myslím, že jsme si potlesk zasloužily, neboť kromě Hélène Howardové jsme všechny hrály poprvé skladbu na osm rukou a před publikem.
Dina a Collignon se třásly strachem o mě. Když jsem dohrála a za potlesku se vrátila na své místo, cítila jsem se tak odvážná, že bych zahrála před tisíci lidmi, a tak spokojená a lehká, že jsem chtěla dobýt celý svět.
Teta neříkala ani slovo, ale věděla jsem, že je spokojená — zvláště když se Hélène a Lise, hrajíce spolu, popletly, nadělaly kaňky a zastavily se celé rozpačité.
Ale trvalo to jen chvíli, pak navázaly a dohrály až do konce — nic moc. Kus byl obtížný. Pak žákyně paní Damoreauové zpívaly ohavně — žádný hlas, ale přece jen dobrá metoda. Na konci další dva páry slečen zahrály Fingalovu jeskyni, ještě sbor a je konec. Pak všichni vstali a žádali skladbu od profesorů. Po pořádném divadýlku Laussel a Damoreauová zahráli na dva klavíry předehru k Tannhäuserovi, myslím, a pak dáma zpívala.
Mám ráda jen dokonalou hudbu a jsem si jistá, že kdyby mě takovým randálem „pohostili“ čtyřikrát do roka, jistě bych se hudby vzdala.
Zkrátka jsem spokojená, a z téhle muzikální skřínky jdeme do kavárny, kterou mám ráda. Je plná Rusů, usazujeme se pod kolonádou. Hraběnka Somagliová se na mě hodně dívá — bezpochyby kvůli mým dlouhým šatům; ve Spa mě vídala tančit jako malou holku.
Než vstoupíme, vidíme procházet Sedláka.
„Počkejte,“ říkám, „za deset minut tu bude.“
„Jak to?“
„Ale ano, uvidí náš landau a vejde — je to hloupé zvíře. Nafoukanec!“
„Marie, neříkejte hlouposti,“ říká Collignon.
„Hlouposti, uvidíte!“ – Pak se mluví dál tímhle tónem a smějeme se. Sedla jsem si zády ke světlu, abych pozorovala Somagliovou, a proto jsem neviděla, kdo vchází.
„Tak co, Dino, je tam?“
„Ještě ne.“
„Ach, je!“ vykřikne.
Vskutku, o okamžik dříve jsem se otočila a viděla to zvíře, jak při chůzi zabořovalo pohled až do hlubin kavárny.
„Je tam? Dino!“
„Ano — ne, ne. Sesedl z kočáru, ale nevchází.“
„Dělá to naschvál, to hovado. Za chvíli odjíždíme, a nic z toho nebylo.“
Ještě na chvíli vycházím.
U večeře mluvím s Collignon o Johnstonovi. Ach, ten proklatý ďábel — to mě musel tak okouzlit!
Koneckonců mi to vůbec neškodí, naopak.
Ale opravdu — mám náladu dobýt svět!
Proč věřím, že je Hamilton mrtev? Při té myšlence nechci dobýt svět — jako by se mi stahovala celá kůže, vlasy se mi ježí, připadá mi, že se stávám docela malou a [nečitelné], pak obrovskou, obrovskou, pak lehkou, až se necítím vůbec, a ztuhnu na místě.
Jaké bláznovství — ten obrovský divočák žere, pije a užívá si života. Věnujme se Johnstonovi. Ale ne, ne — věnujme se portrétu: už mám papír s iniciálami A. B. a knížecí korunou. Musela jsem koupit celou kazetu, ale to nevadí. Uvidíme proč.
napříč stránkou
Té hlouposti s portrétem jsem se dál nevěnovala.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „diabolus“. ↩