Úterý 6. dubna

Včera jsem začala hodiny kresby a malby s profesorem Nègrem.
Zdálo se mi, že princ z Walesu vchází oknem — a proto jsem si nic nepřipravila pro Bruneta; a protože jsem otálela, hodila jsem knihu do studny a řekla Brunetovi, že ji roztrhal Waps! Ošklivá lež, ale sen byl zábavný.
Dědeček vychází se mnou (šedé šaty, fichu, diamant, dokonalé).
Na promenádním koncertě je ještě dost lidí, ale Nice se vylidňuje přímo před očima.
Tatínek se vrací domů a já jdu s tetou do kavárny.
Večer přečítám svůj starý deník.
Dočetla jsem se k tomu hroznému dni. Sotva jsem přečetla polovinu, začala jsem plakat, pak vzlykat, klekla jsem si, pak si lehla na zem, pak jsem se začala smát; tu jsem dostala strach, a vskutku, když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem se tak podivnou, tak ubohou, že z toho dodnes mrazí.
A proč to všechno?
Zatímco jsem se válela po zemi, nevěděla jsem, nad čím pláču — prostě jsem plakala. A nacházím v těch slzách zvláštní rozkoš, takže kdybych mohla, začala bych znovu.
Ó, to byl dobrý nápad psát si deník! Bez něj bych neměla dnešní záchvat bolesti. A kuriózní věc — všechno, co má sebemenší vztah k Němu, i ten žal, mi je radostí ve srovnání s tím, co se Ho netýká. Jak jsem ubohá, že mluvím takhle! Chci mu napsat jako princi z Walesu a požádat ho o portrét.
Ach, kdyby mi ho dal! Při pouhé té myšlence mi tvář zrůžoví! (Mohu sledovat i nejmenší změny, když píšu před zrcadlem.)
Připadám si dnes večer tak hezká, že si myslím: kdyby mě viděl, zamiloval by se. S takovým šílenstvím usínám každý večer: napsat vévodovi, zapřísahat ho, aby přijel, a až přijede, navrhnout mu rozvod. Dřív to byl sen — od dvou dnů o tom uvažuji vážně.
Nuže, tohle se stane za předpokladu, že přijede — ale on nepřijede: uvidí mě, přirozeně se dozví, kde bydlím, a pošle můj dopis zpět matce s prosbou, ať svou dceru lépe vychová. Pak mi zbude jediné — zajít do svého ateliéru a spolknout něco roztomilého: kyanovodík třeba, anebo prostou kyselinu — i obyčejná ve větším množství by měla stejný účinek.
Ovšem já velmi stojím o to, aby ta kyselina zůstala ve své lahvičce a neputovala do mého žaludku. Bude třeba promyslet tu záležitost tak, aby bylo zaručeno, že nebudu odhalena.
Prozatím požádám o portrét — neodmítne mě, ne způsobem, jakým o něj požádám — a portrét mě bude inspirovat.
Je neuvěřitelné, jak ho miluji víc a víc.
[Škrtnuto: Středa 7. dubna 1875]
Čtu dál, několik dní uplyne, zapomínám, věřím, že to není pravda. Jednoho rána otevřu Galignani a čtu: „Berlínský žurnál oznamuje, že zasnoubení vévody z Hamiltonu s lady Mary Montaguovou bylo slaveno u bádenského dvora 9. tohoto měsíce." Nechávám čaj, nemohu číst deník, vrhám se na tetino lůžko, které je na zemi, pláču, směji se, Victor a Waps, mí jediní přátelé, mí jediní důvěrníci, mě obklopují a kvílejí.
Směji se jako šílená a volám Wapse, aby si Léonie myslela, že si hraji. Vracím se k deníku, čtu dál — tam píšu, že to přejde, že zapomenu.
Kdo to vymyslel, že se zapomíná! Každým dnem si pamatuji lépe. Nemohu se ubránit smíchu se zaťatými zuby, je mi zima, pláču! Srdce mi přetéká, mám tolik co říct, že neřeknu nic. Žehnám okamžiku, kdy jsem začala psát — můj deník mi poskytuje chvíle jako tyhle.
Mám šílené přání vidět kněžnu Galicynovou; kdyby teď vešla, padla bych jí kolem krku.
Ona, moje společnice po celou tu dobu šťastnou a hroznou. Jedině s ní jsem mluvila o Něm!
Poprvé si přečítám svůj deník; uplyly dva roky. Uvidíme, jaký účinek to na mě bude mít později. Dnes je ten účinek strašný a okouzlující zároveň. Jsem ubohá. Myslela jsem, že dva roky mě změní. Bylo mi [Škrtnuto: teprve] čtrnáct! A ať si pak někdo řekne, že jsem nevěděla, co chci.
V tomhle věku jsou dva roky hodně. Končím, končím — jsem tak rozrušená, tak zuřivá a zoufalá, že už nevím, co píšu. Ó, Bože!
Schovala jsem ten nešťastný deník. Mučí mě, a přesto mám chuť číst dál — zastavila jsem se uprostřed jednoho dne.
Ale kdybych četla, budu se zase válet po zemi a hryzat polštáře — raději přestanu.
Byla bych zvědavá, jestli se mi to stane pokaždé, když budu číst. Zkusme to — jsem trochu klidnější. Přečetla jsem znovu: zatím nepláču, ale zdá se mi, že hořím, hlava mi ztěžkla a kloní se na stranu, ohryzala jsem si ubohé nehty.
Ach, zase to začíná! Utíkám se pomodlit a spát. Naštěstí usínám!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „The Berlin Journal state that the betrothal of the Duke of Hamilton to Lady Mary Montagu was celebrated at the court of Baden on the 9th inst."