Pondělí, 29. března 1875

Já a Marie jsme začaly portrét Olgy. Ta malá má výrazný profil, dobrý ke studiu. Po obědě se přesouváme k Nině se stojany a vším. Čte nám rusky, zatímco pracujeme.
[Na příč stránky: To je mi pěkná práce.]
Skicovala jsem uhlem, zbývá projít tužkou a pak malba. To bude pro mě kámen úrazu. V kreslení se vyznám, ale nikdy jsem nemalovala podle živého modelu.
[Na příč stránky: Já se vyznám v kreslení. Sakra!]
Vůbec nevycházím. Při hodině latiny vidím z okna Terffiduu. Jestli ho nezajímám, je lhostejné, zda mě vidí – jestli ho naopak zajímám, je výborné jeden den chybět. Rozumná dívka jako já, zabývat se takovými hloupostmi! Ostatně tím, že nevycházím, počítám, že se odškodním večer v Opeře. Nic z toho nebude, jak uvidíte.
Česala jsem se a nemohla se trefit, když se mámě, které je za poslední tři čtyři dny výrazně lépe, opět udělá špatně. Slyším běhání, šeptání, ale nehnu se a docela klidně dokončuji úpravu. Je to necitelnost, nebo síla povahy?
Faktem je, že jsem nezměnila výraz a ten nejzručnější fyziognomik by viděl jen bezstarostnou dívku jdoucí na představení. I oči mi zůstaly jasné a usměvavé. Dina běží pro Bottóneho. Mimochodem, ten nešťastník se vrátil, protože mu před týdnem a půl zemřela žena. Byl velmi pozorný, velmi laskavý a odešel jen proto, aby uložil ty ubohé malé sirotky, kteří na něj čekali a nechtěli bez něj usnout.
Za dvě hodiny (zase jsem měla hnědé šaty a sundala falešné kadeře) jsme byli všichni kolem mámy postele, a mluvilo se dokonce i o Audiffretovi. Co to je ten život! Psi psů! Jak je to smutné, jak hloupé, jak krásné!