Neděle, 7. března 1875

Byla jsem tak okouzlena svým obličejíčkem, který byl, abych se sama nelichotila, rozkošný, že jsem nemohla dělat nic jiného, než si užívat potěšení vidět se obdivovanou. Nevím, proč jsem dnes tak veselá, říkám. Je proč – chřest, čerstvé okurky a nová opera!
Dávají poprvé „Il conte Ory". Máme číslo čtyři v bel étage.
Allard mi udělá účes v empírovém stylu a oblékám bílé hedvábné šaty s židovským živůtkem. Cítit se hezká, elegantní, veselá – a nikdo! Psi psů!
Sál je plný, ale nudím se – sedím tu sama jako panenka, mlčím a nemám na koho se dívat. Uprostřed večera jsem otupělá, hrdlo mi vysychá a zdá se mi, že by bylo zapotřebí něčeho jako ďábla, na kterého často myslím a na kterého nikdy nezapomenu – pomysleme si, přijde muž, vidím ho, shledávám ho skvělým, skoro se do něj zamiluji, a on, jako by si ze mě tropil posměch, se mi líbí, a velmi, a odejde, abych ho snad už nikdy nespatřila. Ó výsměchu! Ó lidské srdce, ó ženo! Říkala jsem tedy, že by bylo zapotřebí něčeho jako on, aby mě vytáhl z mé dřímoty a rozvázal mi jazyk, který byl doslova svázaný. Nic nepřichází a odcházím vůbec ne tak, jak jsem přišla.
V čekacím salónu vidím defilovat celou tu nicejskou společnost, kterou nenávidím a povrhuji ze vzdoru, a protože si to zaslouží. Ó ten smutný sál, ta Prodgersová a ta Vigierová, které nořily zobáky do přízemí jako vyhladovělí dravci. Ten věčný Gros, který přelétával z lóže do lóže, aby všem trochu dopřál štěstí kavalíra. Ten proslulý Saëtone, který se potil a rudl vedle Maccainnové, která dělala totéž.
Pak ten bledý, žlutý a žlučovitý polský hrabě, který vida, že se na něj v jeho lóži nedívám, jde do přízemí a opřen o lóži se zkříženýma rukama na mě upírá zrak – když tento manévr selže, jde do velké lóže a odtamtud mě pronásleduje dál.
Byl tam sice Arnim, ale nakrátko. Pak ta Volkensteinová s červenými pažemi a několik dalších ubohostí téhož druhu.

Poznámky

Pozn. překl.: Bel étage – první a nejlepší patro lóží v divadle.