Sobota, 6. března 1875

Šla jsem si vzít hodinu k Lausselovi.
Nepracuji s nadšením – ať dělám cokoli, nikdy nebudu hrát víc než průměrně.
Na Promenádě nabíráme paní de Mouzay a její sestřenici. Paní de Mouzay je ve špatných vztazích s markýzou a společně jsme řekly vše, co se o té markýze říci dalo – dříve bezvýznamná a lehkých mravů, nyní směšná stařena a markýza – markýza díky markýzi, kterého vykoupila z neapolského vězení.
Potom strávíme hodinu u Mouzayové, načež se vracím domů a trávím večer čtením „Slavných žen" a pak přečítáním svého starého deníku.
Právě jsem se učesala jako paní de Longueville na rytině – chtěla bych být ona, chtěla bych být něčím, chtěla bych být někým. Ale jak? Ale čím? Opravdu, ty ženy jsou šťastné, že žily v takové době, jako byla jejich. Naše, bohužel! je jen samá malichernost, bída, podlost!
A přesto mám obrovskou ctižádost, velkou hrdost, nesmírné touhy a pevnou vůli.
Nejsem ošklivá, mám obdivuhodné tělo, ale tak obdivuhodné, že často při koupeli (koupu se před velkým zrcadlem) náhodou pohlédnu k zrcadlu a přistihnu se v póze jako ta Phryné ze Světové výstavy ve Vídni – shledávám se lepší než ta socha, kromě nohou a rukou, které jsou jen slušné. Často také při převlékání, v korzetu z bílého atlasu, který připomíná starobylé živůtky, se shledávám lépe stavěnou než všechny rytiny světa – s rameny a pažemi bílými jako mléko a antických tvarů.
Myslím, že mám vtip, a především ctižádost – to si nemyslím, o tom jsem přesvědčena. Umím přetvařovat se a občas lhát. Miluji to, co chci, a chci to, co miluji.
Věřím v Boha, modlím se k Němu i za nejmenší věci.
Co čert! S méně se uspělo.
Abych dospěla k cíli, přinesla bych všechny oběti světa.
Jsem dobrá, velkorysá, štědrá, jsem prchlivá, v hněvu téměř vždy upřímná, často hrubá, vždy hrdá. Snadno se rozplanu a snadno ztrácím odvahu – maličkost mě vynese až do nebes a maličkost mě taky srazí.
Chci vše a nemám nic. Obětovala bych vše ctižádosti, vše, rozumějte, vše – kromě matky a tetičky.