Středa, 24. února 1875

Déšť, déšť, déšť – jako za podzimu, který mám ráda. Saša a Naďa mě berou do cirkusu s dětmi (modré šaty, Dinin černý sametový klobouk, dobře) – klobouk mi sluší zázračně. V lóži vedle sedí sestry toho malého tmavého Španěla, jedna z nich je zblízka okouzlující. Jsou to tytéž Španělky, které tak obdivovaly mé bílé šaty a dívají se na mě vlídně. Saša tvrdí, že nás pohltili očima, mě a Naďu, a Sťopa říká svým hláskem, který začíná houstnout, a se svým maloruským přízvukem:
Tamten se pořád díval na Mussiu.
Sťopatčko, všichni se na sebe dívají. Tady tomu tak není, říkám mu.
Tak proč se díval na tebe, místo aby se díval na cirkus? Vidíš!
Všimla jsem si Španěla kvůli jeho okouzlujícímu koni.