Úterý, 23. února 1875

Adam je opilý, kamna se na nic nehodí a jsme bez oběda. Je třeba vědět, že když mám hlad, stávám se divokou, anebo pláču – dnes jsem plakala. Máma odjíždí do San Rema. Je to strašné. Lékaři nechápou nic z její nemoci a všechno svádějí na nervy. Le duc uscite degli medici, plíce, nebo nervy.
Když mě přijde obejmout před odjezdem, nadzvednu jí prstem ret a uvidím dásně bledé, téměř bílé – bylo jasně vidět, že v nich není krev. Zachvěla jsem se, tak děsivě bledě na mě ta jinak růžová tkáň zapůsobila. V pět mi Naďa navrhne jít se podívat na moře – za takového větru muselo být vskutku krásné. Nasadím si klobouk Diny a vypadám jako jedna z těch anglických holčiček z rytin, pelerína lemovaná skunkem přes hnědé šaty, které jsou dlouhé, bílý závoj, a takto přestrojená vycházím, jista – spíše si přejíc – že nebudu poznána.
Házely jsme kameny do moře, a po této nevinné zábavě jsme došly až k Cercle a odtamtud se vracely. Za takového větru a v tuto hodinu nebyl na Promenádě nikdo kromě malého Španěla, který kolem nás kroužil, a Lucie Durandové, která projela v kočáře, poznala mě a opakovaně pozdravila s úsměvem – nepochybně kvůli mým dlouhým šatům. Večer, smutný večer, který trávím u stolu v mámině pokoji se Sašou, Naďou a tetičkou, pláči, nebo spíš vylévám proudy horkých a slaných slz doprovázených trpkými slovy. Saša se mě snažil uklidnit, ale marně.
A proč jsem plakala – stále pro to samé. Neříkejte mi to, strejčku, sami tomu ani nevěříte, lidé jsou stvořeni k životu ve společnosti, Bůh jim dal řeč, aby vyjadřovali své myšlenky, ale komu? Svým bližním. I zvířata, podívejte se na psy – Viktor nezůstává sám, chodí na Promenádu, proč? Protože tam nachází jiné psy; divocí a krutí vlci také nežijí osaměle, ptáci létají v hejnech a ryby plavou v houfech. Ostatně proč vám říkám věci, které víte, které každý ví. Nemluvím o společenském životě, o trávení času na bálech a ve společnosti, ale žádám jen dost k tomu, abych žila slušně, jen slušně. Nic víc... a pláči, ale s odkrytou tváří a vztyčenou hlavou. – Ale, Mussio, říká, vždyť studujete, jste zaměstnaná. – Tak právě! Proč tedy studuji, proč mám krásný hlas, proč mluvím několika jazyky? Rozhodně ne proto, abych byla zavřená fra quattro mura. Snad aby mě pochválili před nějakým příbuzným z Ruska? – Ale proč si zoufáte, vy, které Bůh dal vše? – Právě! Řeknu jako Rosina: a che serve lo spirito, a che giova la belleza – zavřená, ukrytá, izolovaná, ubohá, jak jsem?
A tak pořád, v deset jdu pracovat a v jedenáct uléhám zlomená a zoufalá. Neboť k mým chronickým starostem se připojuje strach o mámě život. Cítím se zvláště smutná a osamělá po jejím odjezdu, nikdy tomu tak nebylo. Má modlitba byl jeden dlouhý vzlyk, ale jakmile jsem ulehla, pustila jsem se do dlouhé rozpravy o tom, jak si pomoci, a výsledek mých výpočtů je skvělý. Bůh nechce, abych byla docela nešťastná, a posílá mi naději.

Poznámky

Pozn. překl.: Zkomolená italština v originále; patrně „odchod od lékařů" – význam nejasný.
Pozn. překl.: V originále anglicky: „skunks" – kožešina ze skunkova kožíšku, tehdy módní americký import.
Pozn. překl.: V originále italsky: „fra quattro mura" – mezi čtyřmi stěnami, jako ve vězení.
Pozn. překl.: V originále italsky: „a che serve lo spirito, a che giova la belleza" – k čemu je vtip, k čemu je krása; z Rosíniny árie v Lazebníku sevillském (Rossini).