❦
Pátek, 19. února 1875
Vendredi, 19 février 1875
K mému velkému překvapení vidím hraběnku Merjeewskou v Rue de France. Sotva přijdu k mámě, slyším o nemocném hraběti, poslal pro Walitského. Samozřejmě se okamžitě začalo povídat, jak moc je ten malý hnusák do mě zamilovaný. Ale tenhle rozhovor vyvolá jiný, pro mě ten nejpříjemnější. Říkala jsem, jak toho člověka nenávidím:
A ma grande surprise je vois la comtesse Merjeewsky dans la rue de France. Aussitôt chez maman j’entends parler du comte malade, il a envoyer chercher Walitsky. Il va sans dire qu’on se mit à l’instant même à raconter combien le petit vilain est amoureux de moi. Mais cette conversation en amène une autre, la plus agréable pour moi. Je disais combien je déteste cet homme :
„Co bys dělala, Moussio, kdyby Merjeewsky stál přede dveřmi, až vyjdeš z toaletního pokoje, kde si kouříš?“ ptala se Dina.
— Qu’est-ce que tu ferais Moussia si, quand tu sors du cabinet de toilette où tu fumes Merjeewsky est à la porte ? demanda Dina.
„Co bych dělala,“ vykřikla jsem, „co bych dělala! Na mou věru, udělala bych něco strašného, vrhla bych po něm něčím!“ – Když se mluví o téhle hrůze, rozčiluji se neuvěřitelně a všichni se smějí.
-Qu’est-ce que je ferais, m’écriai-je, qu’est-ce que je ferais I Ma foi je ferai une chose abominable, je lui jetterai quelque chose à la tête. - Quand on parle de cette horreur je m’exalte incroyablement et on rit.
Saša se mě pořád ptá, co bych dělala, kdybych se zamilovala do chudého muže; zeptal se i tentokrát, a tak jsem mu vyložila, jak o tom smýšlím:
Sacha me demande toujours comment je ferais si je deviendrais amoureuse d’un homme pauvre, cette fois encore, alors je lui expliquai ma manière de penser:
„Copak je možné, abys byla tak afektovaná!“ říká.
— Est-il possible que tu sois si maniérée ! dit-il.
„Ano, poslouchej, když najdu muže, který se mi líbí a zároveň se hodí, a když se mi líbí chudý a bohatý samozřejmě taky, vezmu si boháče. Koneckonců žijeme jen jednou, narodila jsem se, studovala jsem, studuji, abych žila dobře, a z rozmaru žít špatně – to je vyloučené. A pak, nikdo se mi nemůže líbit, mám o sobě takové mínění, stavím se tak vysoko (je to možná hloupé, směšné, ale je to tak), že mám-li někoho milovat, musí to být někdo výjimečný, velký ve všech ohledech, lepší než ty, myslím, že mám příliš mnoho velkých vlastností na to, aby se mi mohl nějaký muž líbit.“
— *Oui écoute, si je trouve un homme qui me plaise et en même temps qui convienne et si un pauvre me plaît, et aussi un riche bien entendu, je prendrai le riche. En effet on ne vit qu’une fois, je suis née, j’ai étudié, j’étudie pour vivre bien et par caprice il est impossible de vivre mal. Et après personne ne peut me plaire, j’ai une telle idée de moi, je me place si haut (c’est peut-être stupide, ridicule, mais c’est comme ça) que pour que j’aime quelqu’un il faut que ce quelqu’un soit quelqu’un d’extraordinaire, de grand à tous les points de vue, meilleur que toi, je pense que je compte trop de grandes qualités pour qu’un homme me plaise.
„Ale najdi někoho slušného,“ přerušila mě tetička.
— Mais trouve quelqu’un de bien,* interrompit ma tante.
„Právě,“ říkám. „Nikoho takového nenacházím. Samozřejmě mě to vůbec netěší, ale je dobře, že připouštíte, že si muže vyberu sama. O to víc mě to zaměstnává, protože mezi těmi dvěma muži je obrovský rozdíl, jen si to představte!“
— Justement, dis-je. *Je ne trouve pas quelqu’un de bien. Bien sûr cela ne me plaît nullement, mais c’est bien que vous admettiez que je choisisse un homme. Cela m’occupe d’autant plus qu’entre ces deux hommes il y a une énorme différence, comme il est possible !
„Ale někdo se ti líbil?“
— Mais quelqu’un t’a plu ?*
škrtnuto„Ne,“ řekla jsem váhavě.
„Ano, dcero,“ řekla máma.
— Oui, ma fille, dit maman.
„Ale ne, proč neříct pravdu, vám třeba, ale to mě nijak netrápí, když jsem byla docela malá, líbil se mi takový muž... Boreel a to je vše.“
— *Oh non, pourquoi ne pas dire la vérité, à vous par exemple, mais ceci cependant ne me gêne en rien, quand j’étais toute petite un homme comme celui-là me plaisait... Boreel et voilà tout.
„Kdo?“ ptala se máma.
— Qui ? demanda maman.
„Boreel, pamatuješ.“
— Boreel, tu te souviens.
„Ach ta holka,“ zvolala Dina, když jsem se přiznala.
— Ah quelle fille, s’écria Dina, quand j’eus avoué.*
„Má drahá, co bylo tehdy směšné říct, je dnes docela prosté.“
— Ma chère ce qu’il était ridicule de dire alors est tout simple de dire aujourd’hui.
„Ne,“ řekla máma, „jestli se ti tehdy někdo líbil, ten slušný, vhodný, milý muž“ (kouzlo těch sladkých slov mi vlévalo do srdce nevýslovnou radost). Hamilton – věděla jsem, jaké jméno vysloví.
— Non, dit maman, si alors quelqu’un t’a plu, cet homme bien, convenable, gentil (charme de ces paroles mièvres me versait dans le cœur une joie inexprimable). Hamilton je savais quel nom elle allait dire.
„Ano,“ koktala jsem, „ano.“
— Oui balbutiai-je oui
(Říkala jsem ano na tu pochvalu, na nic jiného!)
(Je disais oui, pour les louanges, pas pour autre chose !)
„Vidíš, mami, to je slušný muž, jak se patří.“
— *Tu vois, maman, voilà un homme bien et comme il faut.
„Ano,“ řekla, „ale změnil se, oženil se, ten odporný.“
— Oui, dit elle, mais il a changé, il s’est marié, le répugnant.*
Říkám si – změnil se.
Je me demande, il a changé.
To je přece hloupost, a proč lhát?
Voilà qui est bête et pourquoi dire, des mensonges ?
„Ale kdybychom nechali Hamiltona u dveří pokoje, kdyby u jedněch dveří stál Hamilton a u druhých Merjeewsky. Pak,“ odpověděla jsem s úsměvem, „drahá Dino, půjdu samozřejmě ke dveřím, u kterých by stál Hamilton.“
— Mais si on laisse Hamilton à la porte du cabinet, s’il y a à une porte Hamilton, et à l’autre porte Merjeewsky. Alors, répondis-je en souriant, ma chère Dina, *j’irai bien sûr à la porte où se tiendrait Hamilton.
„Aha, a vrhla by ses mu kolem krku?“
— Ah, ah, et tu te jetterais à sa tête ?
„Proč, naopak.“
— Pourquoi au contraire.
„A přesto se ti Hamilton líbí.“
— Et pourtant Hamilton te plaît.*
(To jméno opakovali, aby Sašovi dobře došlo, jak skvělá je to volba.)
(On répétait ce nom pour bien faire comprendre à Sacha l’illustre choix).
„Proč mluvit o Hamiltonovi?“ řekla jsem a přešla to jméno. „Je to ženatý muž,“ pokračovala jsem přísně, „proč?“
— 'Pourquoi parler d’Hamilton ? dis-je en glissant sur ce nom. C’est un homme marié* continuai-je sévèrement, 'pourquoi ?
„Je okouzlující,“ opakovala máma. Ach! Za to, co říkala, bych chtěla pokleknout, padnout před ní na tvář a líbat jí nohy!
Il est charmant* répétait maman. Oh ! pour ce qu’elle disait je voudrais m’agenouiller, me prosterner devant elle et lui baiser les pieds !
„Ale říkalas, že je to ničema, k ničemu, špatný.“
— *Mais tu disais que c’était une ordure, bon à rien, mauvais.
„Bála jsem se tehdy, aby tě nepřitahoval.“
— Je craignais alors que tu ne sois attirée par lui.
„Ach, mami, to je hloupost, čemu by to mohlo zabránit.“
— Ah, maman, quelle bêtise, qu’est-ce que cela pourrait empêcher.
„Vím, vím,“ říkala hrdě a šťastně a dávala mi za pravdu gestem i slovem od počátku těch marných a nesrovnatelných řečí. Ach! podívejte se, jsem možná směšná, ale dusím se, když tohle píšu, a oči se mi plní slzami! Na dvě vteřiny schovat tvář do dlaní, a už jsem se vzpamatovala a mohu pokračovat.
— Je sais, je sais* disait-elle fière et heureuse, m’approuvant du geste et de la parole depuis le commencement de ces vains et incomparables discours. Oh ! tenez, je suis ridicule peut-être, mais j’étouffe en écrivant et mes yeux se mouillent de larmes ! Pour deux secondes le visage caché dans mes mains et me voilà remise et prête à continuer.
„Ano, odkud to víš?“ vykřikla jsem důrazněji, než jsem chtěla, „že mě teď přitahuje. Proč? Je možné, aby mi to v čemkoli bránilo, aby to mohlo mít jakýkoli vliv na cokoli, co bylo? Víš přece dobře,“ pokračovala jsem klidněji, „že mi nic nebrání, že jsem vše zvážila. Tak proč tedy říkat hlouposti?“
Oui, pourquoi le sais-tu ? m’écriai-je avec plus d’énergie que je ne l’eusse voulu, que je suis maintenant attirée. Pourquoi ? Est-il possible que cela puisse m’empêcher en quoi que ce soit, est-ce que cela pourrait avoir une influence quelconque sur quoi que ce soit qui ait existé ? Tu sais très bien continuai-je plus calme, que rien ne m’empêche, que j’ai tout jugé. Aussi pourquoi donc dire des bêtises ?
Proč mluvit o tom muži, proč mě přivádět k šílenství, proč mě mučit a zároveň činit šťastnou, proč, ptám se! Bída bíd!
Pourquoi parler de cet homme, pourquoi me rendre folle, pourquoi me martyriser et me rendre heureuse, pourquoi cela, je le demande ! Misère de misères !
Bože můj, Bože můj, kdybys mému peru byť jen na hodinu udělil tu nejvyšší milost, abych dokázala vysvětlit, co cítím, žehnala bych Ti celý život. Je to i má chyba – proč pochybovat o sobě samé, proč chtít písemně to, co tak dobře znám nazpaměť? Opravdu! Když se vymaním z bolestného otupění a propadnu horečce, jako je ta dnešní, teprve tehdy žiji, jsem šťastná, velmi šťastná, příliš šťastná!
Mon Dieu, mon Dieu si tu accordais à ma plume pour une heure seulement la grâce suprême de pouvoir expliquer ce que je sens, je te bénirais toute ma vie. C’est aussi ma faute, pourquoi douter de moi-même, pourquoi vouloir par écrit ce que je sais si bien par cœur ? Vrai ! Lorsque je sors de mon douloureux engourdissement pour entrer dans une fièvre comme celle d’aujourd’hui, c’est alors seulement que je vis, que je suis heureuse, très heureuse, trop heureuse !
A když pomyslím na všechny podlosti, na všechny malichernosti, které mě obklopují, a řeknu si, že s ním by to vše zmizelo, zuřím, pláču. Neboť v něm tkví nejen má největší, jediná, věčná láska (věčná? kdoví?), ale také má spása, naplnění všech mých tužeb, všech mých ambicí, vše, vše, vše. Zatímco bez něj – nic, nic a nic! Ale ano: nepříjemnosti, faleš, malá trápení, malá i velká ponížení, vše, co zraňuje, nutí stárnout, matní, činí zlou, činí povahu popudlivou, ničí ženu jako jsem já.
Et quand je pense à toutes les vilenies, à toutes les petitesses qui m’entourent et que je dis qu’avec lui tout cela disparaîtrait, je rage, je pleure. Car dans lui est non seulement mon plus grand, mon unique, mon éternel amour, (éternel ? qui sait ?) mais encore ma salvation, la satisfaction de tous mes désirs, de toutes mes ambitions, tout, tout, tout. Tandis qu en dehors de lui, rien, rien et rien ! Si fait, désagréments, fausseries, petits chagrins, petites humiliations et grandes aussi, tout ce qui froisse, vieillit, dépolit, rend mauvaise, fait le caractère acariâtre, anéantit une femme comme moi.
Velký Bože, odpusť, ó odpusť, jestli se rouhám, ale já se vskutku cítím velmi nešťastná. Bože můj, Bože můj, odpusť, odpusť, odpusť!
Grand Dieu, pardonne, ô pardonne, si je blasphème mais c’est qu’en vérité je me sens bien malheureuse. Mon Dieu, mon Dieu, pardon, pardon, pardon !
To, co říkám Bohu, cítím jen v tu chvíli – jak píšu, chápu, že se rouhám, že jsem nespokojená se svým životem, který je dobrý, nic mi neschází; že bych mohla vyčerpat trpělivost Páně, a prosím Jej za odpuštění, ó! ale z hloubi duše, z hloubi srdce! Ale včera (píšu nazítří) – včera jsem nelitovala, zuřila jsem, modlila se mechanicky, napínala ze všech sil rozum, abych pochopila, co Brunet říkal při hodině latiny – rozuměla jsem málo, byla jsem netrpělivá, neklidná. Jedla jsem málo a usnula s pláčem.
Ce que je dis à Dieu, je le sens seulement à l’instant, en écrivant je comprends que je blasphème, que je suis mécontente de ma vie qui est bonne, je ne manque de rien; que je pourrais lasser la patience du Seigneur et je lui demande pardon, oh ! mais du fond de l’âme, du fond du cœur ! Mais hier (j’écris le lendemain), hier je ne me repentais pas, je rageais, je priais machinalement, je tendais de toutes mes forces mon esprit, pour comprendre ce que disait Brunet à la leçon de latin, je compris peu, j’étais impatiente, agitée. J’ai mangé peu et m’endormis en pleurant.