Pátek 5. února 1875

Tetička, která jela přivítat Botkina, viděla vycházet z nádraží Doriu, který tentokrát skutečně přijel, ne jako předtím.
Ve tři vycházím (šedé, dobře) zařizovat různé karnevalové věci, bude nás to stát tři sta franků, bída! Takto bych to nechtěla.
Dnes dorazil Rus, který dává hodiny latiny, ale ubožák tolik slyšel o mé učenosti, že se neodvažuje přijmout mě za žačku.
Tak se přehání v našem ubohém světě!
Já, a učenkyně — ale jděte!
Večer přijde Botkin, velká událost, přetahují se o něj a ctí ho jako krále, jako boha. Za to vděčíme tomu dobrému Pelikánovi.
Dvakrát jsem zahlédla ďábla; vypadá tak chladně, tak nafoukaně hloupě, že mi nahání strach; nemohu mu však upřít jistý hloupý a dychtivý výraz à la Macainne.
[Škrtnuto: Ó Bože,] Vskutku, čím víc mužů vidím, tím víc tě miluji, tím víc jsi krásný, ušlechtilý, velký, dokonalý (toto je adresováno Hamiltonovi).