Čtvrtek 21. ledna 1875

[Vytrženy dva listy] Znáš ten palác, kde přebývá tam dole Sály se zlatými obklady a krásné stáje? [Škrtnuto: kde vévodové a lordi mě vábí každým okamžikem a šeptám si potichu s nataženými pažemi] Co mě vábí dnem i nocí A jak by mi podávaly náruč Co mě vábí dnem i nocí A jak by mi podávaly náruč A jen tam chápu, co je život A ten park [Škrtnuto: nádherný] KDE každý den [Škrtnuto: se stromy tak zelenými tak velkými tak krásnými Kde každý den projíždějí tisíce krásných landauů] Tolik andělů a démonů Defiluje na koních či v nádherných kočárech.
[J[eho] M[ilost] v[évoda] z H[amiltonu] Kniha 29. zahájena ve středu 20. ledna 1875, ukončena ve čtvrtek 18. února 1875 Promenade des Anglais, 55 bis, v mé ville, Nice]
Přinesli mi mé šaty, všechny jsou naprosto rozkošné.
Po mnohých útrapách mi tetička vzala lóži v Novém divadle opery, číslo 16 ve druhém patře. Můj účes a nové bílé šaty, dlouhé, z bílého hladkého taftu, živůtek přiléhavý a dlouhý, po straně almužnice z bílé výšivky, dlouhé bílé rukavice, žádné šperky, účes velmi dobrý, ale zpředu — ujde to.
Nebudu budovu popisovat, je nádherná, ale umím si představit lepší a mám ráda něco většího, majestátnějšího.
Rozměry je to velké, ale charakterem skoro malé.
O společnosti také neřeknu nic, nikoho neznám a bez kukátka jsem nemohla pořádně vidět, sál byl plný a dámy měly hluboké výstřihy, ale róby byly nanejvýš obyčejné nebo povadlé.
Šly jsme se podívat do foyer, procházela jsem se nanejvýš majestátně ve svých dlouhých šatech, svých prvních dlouhých šatech, a přesto mi bylo naprosto volně, a daleko od toho, aby mě vlečka uváděla do rozpaků, naopak se mi líbila, a právě s vlečkou se cítím skutečně dobře; nic ošklivějšího večer než ty šaty ani dlouhé ani krátké, než ty bytosti, které už nejsou děti a ještě nejsou slečny.
Hodně se na mě dívali, jsem osoba, které si všude všimnou, nechlubím se, protože to není mou zásluhou, ale tím, co ze mě učinil Bůh.
Dávali „Židovku" se Straussovou, inscenace je velkolepá, jeviště je tak obrovské, že herci vypadají jako mouchy a ani patnáct koní jej nedokázalo zaplnit.
Na odchodu jsme nenašly žádný kočár a po tom, co jsme dlouho čekaly, nevím na co, a během toho dlouhého čekání tetička dělala takové obličeje, že se na ni lidé dívali, šly jsme pěšky, já zuřivá, ach! ale zuřivá, za dvě minuty jsme sebraly kočár a jakmile jsme byly uvnitř, mlátila jsem pěstí do boku své tetičky, která byla opravdu k nevydržení, a ona, což je naprosto přirozené, vyskočila ven a šla pěšky, zatímco já pokračovala v kočáře.
Není to příšerné!
Ale můj vztek nepřešel a pustila jsem se do čtení do tří hodin ráno, usnula jsem ve čtyři a probudila se nazítří ve čtyři odpoledne.