Středa 20. ledna 1875

Zítra dostihy v Nice. Stýská se mi po Nice, jsem v Paříži sama, tak ztracená, tak maličká. Bída nad bídy.
Pózovala jsem u Waléryho, v modrých šatech a se svým účesem a ve střevíčcích z černého saténu s prolamováním a čínskými špičkami. Myslím, že to bude hezké.
Potom procházky po bulvárech, ale vyhýbám se tomu, abych se dívala, protože si nic nemohu koupit!
Pak u Laferrièrové, zkoušela jsem své skoro hotové šaty, ty bílé hedvábné jsou okouzlující a se šedým plstěným kloboukem vypadám jako z módního žurnálu, to ráčila poznamenat Caroline! Královna hadrů. Je naprosto milá a já naprosto okouzlená.
Zase dnes večer v hotelu, a to proto, že chybí peníze!
Paříž je krásná, Paříž miluji nade vše, [Škrtnuto: ale ne] ale pobývat v ní jako já, to je hloupé, chtěla bych být v Paříži tak, jak si přeji.
Měla jsem dost bizarní sen, že jsem ležela ve stejné posteli s Blackprincem, zdálo se mi, že když jsem se probudila, uprchl.
Předtím se mi zdálo o muži, který se vznesl nad mořem uprostřed náměstí osvětleného měsícem a pak odtud běžel velkými kroky po vodě a zmizel, byla jsem velmi vyděšená a ukazovala ho všem, kdo byli shromážděni u nás v přízemí, rodině i cizím, ale nikdo ho neviděl kromě Diny.
Celou noc jsem viděla mořskou vodu ve svitu měsíce, svého drahého Victora, který, jak mi píšou, umírá žalem, a jakousi večerní slavnost, slavnosti, ovoce a neznámé tváře.