Čtvrtek 7. ledna 1875

Jedu na koni se Zoe, jedeme do Villefranche skoro celou dobu v ostrém klusu nebo v plném trysku.
Nic krásnějšího než cválat po té stoupající cestě, z jedné strany skály a z druhé stráň posázená vilami a zahradami, a dole moře, modré, klidné, nesmírné. Máme slunce v zádech a svěží vánek nám zaplavuje tvář a žene naše sukně a hřívy našich koní dozadu.
Měla jsem svou modrou amazonu z loňského roku a je to jediná, která mi dobře sedí.
Máma je stále nemocná. Jsem znovu neklidná.
Naše komorná Marie, první, která se mi uměla zalíbit, vysoká, krásná, blonďatá, vždy veselá, smavá a chytrá. Připomíná, ve verzi ošklivé a služebné, Benátky namalované Paolem Veronesem na stropě velkého sálu palazzo ducale v Benátkách.
Tato žena se provdala před dvěma měsíci, hnána nevím jakým čertem, neboť nenávidí muže, za kterého si vzala, ale nenávidí tak, jak já nenávidím polského hraběte, aby se mu vyhnula, přišla k nám, ale její drahý manžel si ji chce vzít zpět a za tím účelem si pro ni často chodí a prosí mámu, aby ji přesvědčila, ať k němu jde, máma dělá, co může, ale nedaří se jí. Před třemi dny přišel a dal té ubohé Marii tak prudkou ránu pěstí, že narazila do postele a padla v bezvědomí, on utekl v domnění, že ji zabil.
Konečně včera přišel znovu a poprosil ji, aby sešla dolů, ona poslechla, ale jakmile byli dole u schodiště, popadl ji jednou rukou za krk a druhou kolem pasu a chtěl ji tak, škrtě ji, vytáhnout z domu, ona křičí, on ji škrtí, na křik naštěstí přiběhl Adam a popadnuv ho zezadu, odhodil ho stranou, zatímco se žena zachránila útěkem.
Adam poslal pro četníky, to vše se dělo, zatímco jsme byli v kostele – včera byly pro nás Vánoce.
Jaký skandál, Panebože! (Píšu chemickým inkoustem vlastní výroby, není výtečný.)
Když se Marie zeptají, proč si toho muže vzala za manžela, odpoví, že sama neví, jak se to stalo. Má zvláštní vzezření ta Marie, často s ní mluvím a čím dál víc mě udivuje.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky: Dóžecí palác.