Sobota 26. prosince 1874

Vánoce, půlnoční, křesťané, to je ta hodina a tak dále.
Česala jsem se, když ohlásili pana Jeana de Woermana, jako by obchodník se suknem mohl mít šlechtické „de"! Ale to tak málo stojí a jemu to dělá takovou radost –
Teta ho přijala, máma je už čtrnáct dní na lůžku, jsem z toho celá neklidná, jednak kvůli věcem, které jsem viděla v zrcadle (rok ještě neskončil!), jednak kvůli svědění nosu.
Nesešla bych dolů, kdyby nepřišla malá Fosterová.
Ten krásný pán se mě ptá, zda letos v zimě budu chodit do společnosti, načež jsem s nevinným výrazem odpověděla, že ne, až příští zimu.
– Ani na matiné?
– Vůbec ne do společnosti v Nice po celý první rok, ale v Itálii.
– A proč ne tady?
Nevím, máma nechce, abych vstoupila do společnosti v Nice. Tu se obrátil k tetě:
– Jak to, madame, vy jste koupila vilu jen proto, abyste v Nice nezůstala!
Řízla jsem se do prstu na levé noze a měla jsem máminy botky, dvakrát či třikrát jsem zahlédla Woermanovy oči upřené na mé nohy. Co u čerta provedla se svýma nohama? musel si asi říkat.
Teta byla výjimečně velmi zdvořilá a milá.
Vzala jsem s sebou Fosterovou a zapínala si botky, abych s ní šla na procházku, když na mě z máminých pokojů volají, že páni de Barrême a d'Olivier jsou u pavilonu. V rozpacích jsem otevřela balkónové dveře a docela líbezným hlasem:
– Pane de Barrême, pojďte tudy, my nebydlíme v pavilonu.
– Opravdu, slečno, myslel jsem, že je to tady!
– Ne, ne.
Botka nezapnutá, Fosterová na mě čeká a starý Barrême, kterého jsem musela představit tetě.
Za dvě minuty jsem byla hotova a představovala pány. D'Olivier je padesátiletý muž s prošedivělými vlasy, širokou a kulatou tváří, malý a dost zakulacený.
Bez dlouhého přemlouvání usedl ke klavíru a zpíval, pak zpívala Florence „Connais-tu le pays", romanci, kterou jsem právě předělala po svém:
Znáš ten kraj, kde pro pomeranč je příliš chladno, kraj zlatých vlasů a ruměných tváří, kde prší často, kde kůň je tak ladný, kde za sezóny tolik zázraků září, kde září s úsměvem jak paprsek z nebe roj mužů okouzlujících, s očima šedýma či modrýma v hře?
Ach běda! Kéž bych ho mohla následovat do té vzdálené země, odkud mě čert vyhnal.
Tam bych chtěla žít, trávit čas, pořádat dostihy. Znáš ten palác, kde bydlí tam daleko, ty síně se zlatým obložením a rozlehlé stáje, které mě přitahují dnem i nocí, jako by ke mně vztahovaly paže?
A jedině tam chápu, co je život.
A ten park, kde každý den tolik andělů i démonů defiluje, skvělých, velkolepých, vévodové a spřežení. Ach běda! Kéž bych ho mohla následovat
na ten šťastný břeh, z něhož mě osud vyhnal. Tam bych chtěla žít, milovat a zemřít.
Potom d'Olivier zpíval znovu, a zpíval vlastně docela dobře.
Teta byla k těm dvěma stejně laskavá jako k Woermanovi, ba ještě víc. Mluvilo se o nábytku, o přístavbě.
Konečně jsem vyšla s Fosterovou a Victorem, je tam jen dav, nicméně, chci říct, že je velice zajímavé se procházet v takový den.
Furstenberg, d'Arnim, Lambertye, Jarčevský, Woerman a ještě dva, které neznám, se procházejí.
Juventus Nicæa!
Gambart nás minul, slyšela jsem, jak na mě volá pozdrav, a poznala ho až potom.
Udělali jsme projížďku v kočáře a finita la commedia.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „walking".
Pozn. překl.: Latinsky: „Mládež Nice!" – Marie paroduje klasické oslovení.
Pozn. překl.: Italsky: „Komedie skončila."