Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 29. listopadu 1874

Naši měli lepší společníky, než by se čekalo!! Pan hrabě de Barrême, předseda kruhu, a pan Barbier, místopředseda, pan a paní Howardovi, hrabě Merževský a pan Černičov, který přijel před několika dny. Opravdu se bojím o tetu – říká se, že je nebezpečný.
Zase jsem odložila kostel, příští neděli doufám, že půjdu do toho pařížského. Prší a zdá se mi, že na každém rohu vidím vévodu z Hamiltonu. Za tohoto krásného vlhkého a studeného počasí mám co chvíli dojem, že vidím jeho svěží tvář a jeho královské držení těla.
Skandál u Georgese skončil velmi bídně; ta ženská ho nechala spoutat a odvést ze svého bytu – smlouva je na její jméno; ten nešťastník dorazil od policie, kam ho odvedli, k nám v hrozném stavu rozčilení. Přes všechny ty hrůzy tu ženu miluje, přes všechny útrapy, které mu způsobuje, ji zbožňuje.
Nechme tohoto smutného tématu a přenesme se k Rumpelmayerovi – ne k tomu na náměstí Saint-Etienne, ale k tomu v kruhu Méditerranée; vešla jsem tam s mámou. Je to velmi pěkně zařízené, chybí hosté; až ho lidé poznají, budou chodit, jsem si jistá – je to příliš hezké, aby se to nestalo módní.
Doma jsem si připravila latinu na pondělí.
Večer v opeře. „I puritani", které uslyším poprvé. Opera je okouzlující, ale provedení špatné, vyjma tenora.
Nedělní obecenstvo a žádný Audiffret. V lóži Saëtone a markýz de Constantin, přičemž ten druhý se schovával za prvním.
Moreno nám složil dlouhou návštěvu.
Měla jsem na sobě bílé mušelínové šaty s valenciennes, svůj účes, ale velmi zdařilý, a pěknou pleť. Nevím, jestli je to hloupost nebo pravda, ale mít velkou zimu a pak si vykouřit dvě tři cigarety dá člověku nádhernou pleť. Nicméně jsem se nudila; vidím dnes večer, že mě Audiffret bavil.
Starý Emile byl v lóži se svými dcerami (otec Audiffret).
Když jsme nasedly do kočáru, máma mi řekla, že jsem dobyla srdce; škoda jen, říkala, že je to ženatý muž.
– Kdo? – zeptala jsem se, protože jsem opravdu neměla ponětí.
– Constantin, řekla. – Celou dobu vás nepřestal pozorovat. (Máma mi vyká jako projev něžnosti, teta taky.)
– Pak přišel do křesel, nevěděla jsem, co s ním je, – přerušila ji teta.
– Ano, a při odchodu se postavil a tak ji celou dobu provázel pohledem, aniž sklopil oči, – pokračovala máma.
– Ach, rozumím! – vykřikla jsem. – Proto jste mi říkaly jdi, jdi, když jsem se při odchodu otáčela, abych viděla, jestli jdete za mnou! Ach ano, bály jste se, že mě pohltí! Ó mami, jak se o mě bojíte!
Takové hlouposti, maminko; to vaše mateřské srdce v takové věci věří:
– Ne, když říkám, že vím, říkám pravdu a jsem si jistá.
Je pravda, že se máma v těchto věcech ještě nezmýlila, ale já svým výbojům věřím jen těžko. Zejména tomuhle. Panebože, ten muž se na mě stále dívá, to je pravda, ale já jsem si nikdy ničeho nevšimla, ani dnes večer ne, a myslím, že to není nic z toho, co si máma myslí, že vidí. [Škrtnuto: A pak] Řekla mi, že je to vážné? Ne; takže by nebylo nic nadpřirozeného na tom, kdyby mě shledal hezkou a díval se na mě – a tohle ona nazývá výbojem, to je vše.
Pokaždé, když se mluví o Audiffretovi, musím se usmívat. Říkají mu d'Audi, prostě.
Ptali se mě, jestli bych si ho vzala, a odpověděla jsem, že jedině pokud se nevdám do sedmadvaceti let, uvadnu a ztratím naději na něco lepšího – teprve pak bych si ho vzala. Je to pravda.