Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 29. listopadu 1874

Naši měli lepší společníky, než by se čekalo!! Pan hrabě de Barrême, předseda klubu, a pan Barbier, místopředseda, pan a paní Howardovi, hrabě Merževský a pan Černičov, který přijel před několika dny. Opravdu se bojím o tetu – říká se, že je nebezpečný.
Zase jsem odložila kostel, příští neděli doufám, že půjdu do toho pařížského. Prší a zdá se mi, že na každém rohu vidím vévodu z Hamiltonu. Za tohoto krásného vlhkého a studeného počasí mám co chvíli dojem, že vidím jeho svěží tvář a jeho královský zjev.
Skandál u Georgese skončil velmi bídně; ta ženská ho nechala spoutat a odvést ze svého bytu – smlouva je na její jméno; ten nešťastník k nám dorazil od policie, kam ho odvedli, v hrozném stavu rozčilení. Přes všechny ty hrůzy tu ženu miluje, přes všechny útrapy, které mu způsobuje, ji zbožňuje.
Nechme tohoto smutného tématu a přenesme se k Rumpelmayerovi – ne k tomu na náměstí Saint-Etienne, ale k tomu v klubu Méditerranée; vešla jsem tam s mámou. Je to velmi pěkně zařízené, chybí hosté; až ho lidé poznají, budou chodit, jsem si jistá – je to příliš hezké, aby se to nestalo módní.
Doma jsem si připravila latinu na pondělí.
Večer v opeře. „I puritani", které uslyším poprvé. Opera je okouzlující, ale provedení špatné, vyjma tenora.
Nedělní obecenstvo a žádný Audiffret. V lóži Saëtone a markýz de Constantin, přičemž ten druhý se schovával za prvním.
Moreno nám složil dlouhou návštěvu.
Měla jsem na sobě bílé mušelínové šaty s valenciennes, svůj účes, ale velmi zdařilý, a pěknou pleť. Nevím, jestli je to hloupost nebo pravda, ale mít velkou zimu a pak si vykouřit dvě tři cigarety dá člověku nádhernou pleť. Nicméně jsem se nudila; vidím dnes večer, že mě Audiffret bavil.
Starý Emile byl v lóži se svými dcerami (otec Audiffret).
Když jsme nasedly do kočáru, máma mi řekla, že jsem dobyla srdce; škoda jen, říkala, že je to ženatý muž.
– Kdo? – zeptala jsem se, protože jsem opravdu neměla ponětí.
– Constantin, řekla. – Celou dobu vás nepřestal pozorovat. (Máma mi vyká jako projev něžnosti, teta taky.)
– Pak přišel do křesel, nevěděla jsem, co s ním je, – přerušila ji teta.
– Ano, a při odchodu se postavil a tak vás celou dobu provázel pohledem, aniž sklopil oči, – pokračovala máma.
– Ach, rozumím! – vykřikla jsem. – Proto jste mi říkaly jdi, jdi, když jsem se při odchodu otáčela, abych viděla, jestli jdete za mnou! Ach ano, bály jste se, že mě pohltí! Ó mami, jak se o mě bojíte!
Takové hlouposti, maminko; to vaše mateřské srdce v takové věci věří:
– Ne, když říkám, že vím, říkám pravdu a jsem si jistá.
Je pravda, že se máma v těchto věcech ještě nezmýlila, ale já těžko věřím, že jsem někoho dobyla. Zejména v tomhle případě. Panebože, ten muž se na mě stále dívá, to je pravda, ale já jsem si nikdy ničeho nevšimla, ani dnes večer ne, a myslím, že to není nic z toho, co si máma myslí, že vidí. [Škrtnuto: A pak] Řekla mi, že je to vážné? Ne; takže by nebylo nic nadpřirozeného na tom, kdyby mě shledal hezkou a díval se na mě – a tohle ona nazývá dobytým srdcem, to je vše.
Pokaždé, když se mluví o Audiffretovi, musím se usmívat. Říkají mu prostě d'Audi.
Ptali se mě, jestli bych si ho vzala, a odpověděla jsem, že jedině pokud se nevdám do sedmadvaceti let, uvadnu a ztratím naději na něco lepšího – teprve pak bych si ho vzala. Je to pravda.