Čtvrtek, 19. listopadu 1874

Napsala jsem Fosterovi, aby mi sehnal koně. Nechci jezdit na pronajatých koních, když ty šunky Howardovy jezdí na svých vlastních a doprovází je groom.
Mám plstěný klobouk se širokým okrajem, kterému říkají chapeau Mademoiselle, sluší mi, ale ke krátkým šatům se hodí spíš malé klobouky.
U veřejné zahrady je plno lidí a také v Détroit des Mouches, ale nikdo ze slušné společnosti.
Koneckonců Nice nenávidím, fuj, to ošklivé město, ti oškliví lidé!
A přece, kdyby někdo viděl, jak jsem včera hořce plakala, než jsem usnula! A je proč. Ach! Jak je strašné žít, jak žijeme! Bože můj, Bože můj, kdyby někdo věděl, jak uvnitř vřu, jak se mi svírá srdce, kolikrát mi slzy stoupají až do hrdla a dusí mě.
A jsou lidé, kteří se nazývají Španěly, ne, to jsem nechtěla říci! Jsou lidé, kteří si dovolí se mi vysmívat a budou považovat všechny tyhle žaly za směšné... Bídáci! Aby mi uvěřili, museli by zakusit, co zakouším já. Ach! Pro toho, kdo má hrdost, takové postavení, jako je naše, ach ne, nepřeji je nikomu, nikomu, neboť Bůh, věda, že já vím, jaké je to strašlivé trýznění a neustálé ponížení, by mě potrestal.
A proč je to tak, Bože můj! Není to nic jiného než ten proklatý proces, nic jiného, ale to přece není zločin. Proč se nám raději každý vyhýbá.
Dnes, když jsme procházely po Quai Masséna, zažila jsem jednu z nejkrutějších bolestí svého života – opravdu: ti dva Seignettovi, tihle povýšení zbohatlíci, šli kolem, máma je často potkávala u paní Howardové, a tak se na ně podívala a usmála se k pozdravu, ale ty hrůzy upřely oči před sebe a ani se nepodívaly, načež máma, protože se mě bála, chtěla svůj pozdrav zamaskovat a pokračovala v úsměvu, [Škrtnuto: jako by byl přirozený] nuceném a ubohém, a tvářila se, že si prohlíží výkladní skříně. Pozorovala jsem ji a s bolestí viděla ten strach ze mě, to ponížení, neboť já před ní často naříkám nad svými neštěstími a ona mé nářky bere za výčitky, cítí, a to po pravdě, co říkám, neboť sama by to řekla také, trpí víc než já, protože trpí tím, že já trpím, a v takových chvílích se mě bojí jako ohně.
Dívala jsem se na ten úsměv, který mi trhal duši, a srdce se mi dmulo vším, co je na tomto světě hrůzného!
Nakonec jsem ze sebe vydala cosi jako vzdech, který se spíš podobal řevu, a s ním vyšlo tolik potlačovaného vzteku z posledních několika minut, tolik zuřivosti, tolik zloby, si che [nečitelné] che l'aer ne temere.
Ó, já ubohá. Teď chápu zuřivost, kterou popisují v knihách! Chápu vše, co jsem pokládala za prázdná a nabubřelá slova, chápu to a prožívám. Ó Bože!
Zoé strávila večer u nás se svým otcem.
Nina odjela do Ženevy a Pâris se přestěhoval k nám.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „groom" — jezdecký doprovod, podkoní.
Pozn. překl.: Chapeau Mademoiselle — dobový módní termín pro dámský plstěný klobouk se širokým okrajem.
Pozn. překl.: V originále italsky: „che l'aer ne temere" — „že se i vzduch zachvěl"; fragment, patrně narážka na Dantovo Peklo.
Pozn. překl.: V originále italsky: „O misera me. Ora capisco furore che descrivono nei libri! Capisco tutto ciò che credevo varie e gonfiate parole, capisco e provo. O Dio!" — Marie přepíná do italštiny pro vyjádření intenzity emocí.