❦
Čtvrtek 12. listopadu 1874
Jeudi, 12 novembre 1874
Jdu na koncert s Dinou, naši jsou v Monaku. Pan de Patton pořádá dnes večer večírek, na který nejsou zvány. U všech čertů! Žide Pattone1, to ti nedaruji, a věř mi, že si v hloubi svého mladého srdce uchovám, čím tě jednoho dne pohostím, přijde-li mi to jednou na mysl.
Je vais à la musique avec Dina, les nôtres sont à Monaco. M. de Patton donne ce soir une soirée à laquelle elles ne sont pas invitées. Mort de tous les diables ! Juif Patton je ne te passe cela et crois moi bien que je garderai au fond de mon jeune cœur de quoi te régaler un jour si un jour m’en vient la fantaisie.
Co chcete, chtěla jsem milovat všechny lidi a mnozí mi v tom brání. Je to tak vždycky, člověk se rodí dobrý, velkorysý, laskavý, bez zášti, a lidé z nás dělají zlé, sobecké, záštiplné! Proti své vůli často cítím k lidskému pokolení něco jiného než vlídnost, neboť lidské pokolení mně po mně už hodilo kamenem, když ho hodilo po mé rodině, a já, která se takříkajíc teprve narodila, která nikomu neublížila, pokud vím, a která neměla a nemá, snad ještě ani teď, nic než dobrotu k těm, kdo jí ubližují!
Que voulez-vous, je voulais aimer tout le monde et beaucoup m’en empêchent. C’est toujours comme cela, on naît bon, généreux, bienveillant, sans rancune et les hommes nous font méchants, égoïstes, rancuniers ! Malgré moi je sens souvent autre chose que de la bienveillance pour le genre humain car le genre humain à moi m’a déjà jeté la pierre en la jetant à ma famille et moi qui vient de naître pour ainsi dire, qui n’ai fait de mal à personne que je sache, et qui n’avait et n’a, peut-être encore maintenant, que de la bonté pour ceux qui lui en font !
Ach ba! Snad přijde den, kdy budu odměněna a... ale ne, Bůh nedovoluje pomstu a já bych tak chtěla, aby ji dovolil!.. Mé křesťanské zásady mi nahánějí strach z Božího hněvu, kdybych teď kula zlé plány, a zároveň se bojím, aby to, co říkám a myslím, nebylo považováno za pokrytectví a zbabělou a falešnou poddajnost...
Ah bah ! Viendra un jour peut-être, où je serai récompensée et... mais non, Dieu ne permet pas la vengeance et je voudrais tant qu’il la permit !.. Mes idées chrétiennes me font craindre le courroux de Dieu si je forme maintenant des projets mauvais, et en même temps je crains que ce que je dis et pense ne soit pris pour hypocrisie et lâche et fausse soumission...
Ne, vždyť přiznávám touhu po pomstě, ale zároveň cítím, že je to špatné, a proto, aby si nikdo nemyslel, že jsem anděl, píšu sem svůj první dojem, své pochybnosti a všechny své nejmenší myšlenky, zkrátka jak to dělám vždycky od té doby, co jsem si řekla, že budu v tomto deníku říkat pravdu.
Non, puisque j’avoue le désir de me venger, mais en même temps je sens que c’est mal et c’est pour qu’on ne pense pas que je suis un ange que j’écris ici ma première impression, mes doutes et toutes mes moindres pensées, enfin, comme je fais toujours depuis que je me suis dit de dire la vérité dans ce journal.
Audiffer, trochu rozvalený v kočáře, s melancholickým výrazem, vypadal, že je lidským pokolením znechucen právě tak jako já, projel, ani se nepodíval, ani nehnul:
Audiffer un peu couché dans sa voiture d’un air mélancolique paraissait aussi dégoûté du genre humain que moi, il passa sans regarder ni bouger:
„Á! Jak jsme dnes zajímaví,“ řekla jsem. To bylo, než jsme se vrátily domů, předtím jsem ho viděla jednou pěšky a vůbec jsem se na něj nepodívala, a podruhé nás předjel v kočáře, zatímco jsme poslouchaly tu drahou městskou hudbu. Stiskl rty, jak říká Dina, a nakolik jsem viděla, aniž bych se na něj dívala. Chci udělat hloupost, příště na něj upřeně pohlédnu... anebo se na něj přinejmenším podívám zpříma a dokonce do očí jistým a lehce posměšným pohledem.
— Eh ! comme nous sommes intéressant aujourd’hui, dis-je. Ceci fut avant de rentrer, avant je le vis une fois à pied et ne l’ai point regardé et l’autre fois il nous passa en voiture pendant que [nous] écoutions cette chère musique municipale. Il se pinça les lèvres à ce que dit Dina et autant que j’ai vu en ne le point regardant. Je veux faire une bêtise, la prochaine fois je le fixerai... ou tout au moins le regarderai en face et même dans les yeux d’un regard assuré et légèrement moqueur.
U večeře nás zarazil zvuk jako krupobití, nevěřila jsem vlastním uším, otevřela jsem okno, oči mi zářily radostí a vrhla jsem se sbírat perly toho milovaného krupobití. Poslala jsem sluhy, aby jich přinesli, a za dvě minuty jsem měla dva talíře plné těch blažených ledových kousků. Hltala jsem je! S jakou láskou jsem hleděla na ten zbožňovaný sníh, opravdu mi to udělalo dobře! Kdo ví! Snad právě v této chvíli myslí nějaký ubohý zahradník na své zničené rostliny, rodina pláče nad ztracenou sklizní oliv a všichni proklínají právě tohle krupobití.
A dîner nous fûmes frappés d’un bruit comme celui de la grêle, je ne pouvais en croire mes oreilles, j’ouvrais la fenêtre, mes yeux brillèrent de joie et je me précipitai à ramasser les perles de cette grêle chérie. J’envoyai les laquais en chercher et dans deux minutes j’eus deux assiettes pleines de ces glaçons bienheureux. Je les dévorai ! Avec quel amour je regardais cette neige adorée, vraiment cela m’a fait du bien ! qui sait ! peut-être en ce moment même un pauvre jardinier pense à ses plantes détruites, une famille pleure sur la récolte des olives perdues et ils maudissent cette même grêle.
Ne! Přesto člověk pocítí jakousi zvláštní radost, když spatří sníh. Není to proto, že bych ho dlouho neviděla, neboť v Rusku s prvním sněhem přicházela jakási lehkost duše, jakási veselost srdce, člověk potřeboval skákat, hýbat se, jezdit na saních, a nakonec se vracel s tvářemi a nosem ošlehanými mrazem. Kdežto první zelená tráva působí jinak, člověk je šťastný, že po celých měsících sněhu a mrazu opět vidí zeleň, je šťastný, že bílý koberec mizí a na jeho místě se objevují zelené ostrůvky obklopené černou zemí a pod stromy a keři části ještě bílé, ale ubohé a žalostné běloby. Člověk je šťastný, to je pravda, ale chtěl by běžet do lesa, vyvádět všelijaké bláznoviny, necítí pod nohama zem, zdá se, že se vznáší, že nekráčí, a přece je v tom cosi zvláštního, člověk se cítí divně a čas od času, člověk, člověk, nebo aspoň já, pociťuje potřebu zavřít oči a podívat se do sebe, ale ničemu nerozumí, den končí rychle a zdá se stejně podivný, a nakonec jde člověk spát nesvůj a často nespokojený. Zkrátka v té první zeleni je nádech melancholie, který svírá srdce a tísní, duše cítí potřebu... potřebu milovat, hrome! Je to tak jednoduché.
Non ! tout de même on éprouve je ne sais quelle joie en voyant la neige. Ce n’est pas parce que je n’en ai pas vue depuis longtemps, car en Russie avec la première neige venait je ne sais quelle légèreté d’âme, quelle gaieté du cœur, on avait besoin de sauter, de se mouvoir, de courir en traîneaux et enfin on revenait les joues et le nez pincés par le froid. Tandis que la première herbe verte produit un effet différent, on est heureux de revoir cette verdure après des mois entiers de neige et de froid, on est heureux de voir ce tapis blanc disparaître et à sa place apparaître des îles vertes entourées de terre noire et sous les arbres et les buissons des parties encore blanches mais d’un blanc misérable et piteux. On est heureux c’est vrai, mais on voudrait courir dans le bois, faire mille folies, on ne sent pas toucher la terre, il semble qu’on plane, qu’on ne marche pas, et cependant il y a quelque chose d’étrange, on se sent tout drôle et de temps en temps, on, on, ou je du moins, éprouve le besoin de fermer les yeux et de regarder dans soi-même, mais on ne comprend rien, la journée finit vite et paraît aussi étrange et enfin on se couche mal à l’aise et souvent mécontent. Enfin dans cette première verdure il y a un air de mélancolie qui serre le cœur et oppresse, l’âme sent le besoin de... le besoin d’aimer, pardieu ! C’est tout simple.
Netvrdím, že jsem tomu v Rusku rozuměla, ale vím jistě, že jsem to cítila, a nyní tomu rozumím, jenže tehdy jsem nepociťovala potřebu milovat, nýbrž potřebu válet se v nové trávě a běžet hledat sněženky.
Je ne prétends pas avoir compris cela en Russie, mais j’affirme bien l’avoir senti et maintenant je le comprends, seulement alors ce n’était pas le besoin d’aimer mais le besoin de me rouler dans l’herbe nouvelle et de courir chercher des perce-neige que j’éprouvais.
Abych přešla dvůr, musela jsem si obout boty, země byla celá bílá, a protože to hned začalo tát, bylo tam napůl ledu, napůl vody.
Pour traverser la cour il me fallut mettre des bottes, la terre était toute blanche et comme cela a commencé à fondre tout de suite il y avait moitié glace, moitié eau.
Samou radostí jsem vzala s sebou Porthose a Bagatelle taky. Večeřeli jsme ve třech a pak jsem si lehla na zem s Porthosem, Carlem, nebo Victorem, jak libo, dávám mu bez rozdílu tato tři jména. Tak jsem spala do desíti hodin, pak jsem se probudila a píšu toto!
Dans ma joie je pris Porthos avec moi et Bagatelle aussi. Nous avons soupé à trois et ensuite je me suis couchée par terre avec Porthos, Carlo, ou Victor comme on veut, je lui donne indifféremment ces trois noms. Comme cela je dormis jusqu’à dix heures, alors [je] me suis réveillée et écris ce que voilà !
Poznámky
Pozn. překl.: Oscar Patton byl ruským konzulem v Nice; nic jiného v deníku ani v rejstřících jeho francouzského vydání ho jako Žida neoznačuje. Viz poznámku u 007/1873-08-06. ↩