Čtvrtek 12. listopadu 1874

Jdu na koncert s Dinou, naši jsou v Monaku. Pan de Patton pořádá dnes večer večírek, na který nejsou zvány. U všech čertů! Žide Pattone, to ti nedaruji, a věř mi, že si v hloubi svého mladého srdce uchovám, čím tě jednoho dne pohostím, přijde-li mi to jednou na mysl.
Co chcete, chtěla jsem milovat všechny lidi a mnozí mi v tom brání. Je to tak vždycky, člověk se rodí dobrý, velkorysý, laskavý, bez zášti, a lidé z nás dělají zlé, sobecké, záštiplné! Proti své vůli často cítím k lidskému pokolení něco jiného než vlídnost, neboť lidské pokolení mně po mně už hodilo kamenem, když ho hodilo po mé rodině, a já, která se takříkajíc teprve narodila, která nikomu neublížila, pokud vím, a která neměla a nemá, snad ještě ani teď, nic než dobrotu k těm, kdo jí ubližují!
Ach ba! Snad přijde den, kdy budu odměněna a... ale ne, Bůh nedovoluje pomstu a já bych tak chtěla, aby ji dovolil!.. Mé křesťanské zásady mi nahánějí strach z Božího hněvu, kdybych teď kula zlé plány, a zároveň se bojím, aby to, co říkám a myslím, nebylo považováno za pokrytectví a zbabělou a falešnou poddajnost...
Ne, vždyť přiznávám touhu po pomstě, ale zároveň cítím, že je to špatné, a proto, aby si nikdo nemyslel, že jsem anděl, píšu sem svůj první dojem, své pochybnosti a všechny své nejmenší myšlenky, zkrátka jak to dělám vždycky od té doby, co jsem si řekla, že budu v tomto deníku říkat pravdu.
Audiffer, trochu rozvalený v kočáře, s melancholickým výrazem, vypadal, že je lidským pokolením znechucen právě tak jako já, projel, ani se nepodíval, ani nehnul:
„Á! Jak jsme dnes zajímaví,“ řekla jsem. To bylo, než jsme se vrátily domů, předtím jsem ho viděla jednou pěšky a vůbec jsem se na něj nepodívala, a podruhé nás předjel v kočáře, zatímco jsme poslouchaly tu drahou městskou hudbu. Stiskl rty, jak říká Dina, a nakolik jsem viděla, aniž bych se na něj dívala. Chci udělat hloupost, příště na něj upřeně pohlédnu... anebo se na něj přinejmenším podívám zpříma a dokonce do očí jistým a lehce posměšným pohledem.
U večeře nás zarazil zvuk jako krupobití, nevěřila jsem vlastním uším, otevřela jsem okno, oči mi zářily radostí a vrhla jsem se sbírat perly toho milovaného krupobití. Poslala jsem sluhy, aby jich přinesli, a za dvě minuty jsem měla dva talíře plné těch blažených ledových kousků. Hltala jsem je! S jakou láskou jsem hleděla na ten zbožňovaný sníh, opravdu mi to udělalo dobře! Kdo ví! Snad právě v této chvíli myslí nějaký ubohý zahradník na své zničené rostliny, rodina pláče nad ztracenou sklizní oliv a všichni proklínají právě tohle krupobití.
Ne! Přesto člověk pocítí jakousi zvláštní radost, když spatří sníh. Není to proto, že bych ho dlouho neviděla, neboť v Rusku s prvním sněhem přicházela jakási lehkost duše, jakási veselost srdce, člověk potřeboval skákat, hýbat se, jezdit na saních, a nakonec se vracel s tvářemi a nosem ošlehanými mrazem. Kdežto první zelená tráva působí jinak, člověk je šťastný, že po celých měsících sněhu a mrazu opět vidí zeleň, je šťastný, že bílý koberec mizí a na jeho místě se objevují zelené ostrůvky obklopené černou zemí a pod stromy a keři části ještě bílé, ale ubohé a žalostné běloby. Člověk je šťastný, to je pravda, ale chtěl by běžet do lesa, vyvádět všelijaké bláznoviny, necítí pod nohama zem, zdá se, že se vznáší, že nekráčí, a přece je v tom cosi zvláštního, člověk se cítí divně a čas od času, člověk, člověk, nebo aspoň já, pociťuje potřebu zavřít oči a podívat se do sebe, ale ničemu nerozumí, den končí rychle a zdá se stejně podivný, a nakonec jde člověk spát nesvůj a často nespokojený. Zkrátka v té první zeleni je nádech melancholie, který svírá srdce a tísní, duše cítí potřebu... potřebu milovat, hrome! Je to tak jednoduché.
Netvrdím, že jsem tomu v Rusku rozuměla, ale vím jistě, že jsem to cítila, a nyní tomu rozumím, jenže tehdy jsem nepociťovala potřebu milovat, nýbrž potřebu válet se v nové trávě a běžet hledat sněženky.
Abych přešla dvůr, musela jsem si obout boty, země byla celá bílá, a protože to hned začalo tát, bylo tam napůl ledu, napůl vody.
Samou radostí jsem vzala s sebou Porthose a Bagatelle taky. Večeřeli jsme ve třech a pak jsem si lehla na zem s Porthosem, Carlem, nebo Victorem, jak libo, dávám mu bez rozdílu tato tři jména. Tak jsem spala do desíti hodin, pak jsem se probudila a píšu toto!

Poznámky

Pozn. překl.: Oscar Patton byl ruským konzulem v Nice; nic jiného v deníku ani v rejstřících jeho francouzského vydání ho jako Žida neoznačuje. Viz poznámku u 007/1873-08-06. ↩