Středa 4. listopadu 1874

Jedu do Monte Carla, tedy spíše mě prosí, abych jela, máma mě prosí, aby společnost byla úplná.
Učesána podle módy, s copánkem vzadu, ale dala jsem tomuto účesu, který nosí skoro každý, punc, který je jen můj, a jsem na to pyšná, pyšná zejména na to, že se česám jen vlastními vlasy, bez polštářků, bez krepování a bez jiných podvodů. Jsem v bílém jako vždy a v černém žaketu, který mi Worth poslal před nějakou dobou.
Jsme: máma, teta, Dina, já, Walitský, Nina, Pâris, Ange, Bihovetz a Daniloffová, tudíž deset. Ta byla navíc, ačkoli uznávám její dobrotu, nemohu zapomenout, že kompromituje ve společnosti, a nemluvě o její minulosti, ani v přítomnosti se nechová, jak by se chovat měla, pěstujíc své koketní známosti a ukazujíc se s těmi ženami příliš často, než aby se na to mohlo zapomenout.
Ona U konzula, u nás, u Teplakoffových a jinde je přijímána, ale v soukromí, to jest když tam nikdo není, její věk a to, že je Ruska, ji činí snesitelnou; navíc je užitečná a prokazuje lecjaké drobné služby.
Ale ta ubožačka se nedokáže odtrhnout od svého dřívějšího světa a kurtizána z minulosti se zcela nerozejde s kurtizánami přítomnosti. Proto by se k nám neměla objevovat se přibližovat na veřejnosti, ale co by mělo být, není.
Ange se u ní ubytovala (což považuji za nevhodné) a je s ní dnes. Ange, ne proto, že by tak vypadala, ale protože se jmenuje Angel a Ange mi přijde kratší a lze to napsat bez „paní“. Neboť Ange má hlas a povahu spíše husara než anděla. Od té doby, co za ní Bihovetz chodí, nemám ji tak ráda, věčně do něj zavěšená, mluví o jeho nemoci, veřejně o něj pečuje, zkrátka ta vzájemná péče a něžnosti jsou podle mě podivné.
Je ohňostroj u příležitosti svátku knížete Karla III. Monackého, seděla jsem vedle mámy, pak přišla paní Yakovleffová a šla jsem s ní sledovat ohňostroj z jednoho okna sálu, příliš jsem tomu pozornosti nevěnovala, začátek byl žalostný, iluminace ale byla hezká.
Vrátila jsem se ke stolům, u nichž jsem strávila zbytek večera. Máma hrála se mnou, prohrály jsme, zůstaly mi dva louis d’ory, Walitský za mě hrál trente et quarante, říkala jsem mu, kam má sázet, a vyhrála jsem tři sta franků. Teď budu moci udělat hezký dárek Dině a dát každému z našeho služebnictva po pěti francích.
Po příjezdu jsme narychlo povečeřeli v hotelu de Paris.
Prefektura a její atd. jsou tu, stejně jako vše, co Nice čítá. Audiffreta jsem neviděla, ale objevil se později a hrál často nedaleko nás. Máma mu říká sedlák, ale přesto musela uznat, že má tak svěží pleť. Vskutku, ten mladíček má nádhernou pleť, žádná poetická bledost, ale je červený a svěží.
Mluvila jsem opřená o židli pana Romanoffa (vzdálený známý, s nímž jsme se seznámili loni) s jeho ženou, velmi hezkou brunetou, ale obyčejnou; když jsem spatřila Audiffreta docela blízko, naklonila jsem se ještě víc, cítíc, že se červenám. On to neviděl, protože chtěl dělat, že nic nevidí, a díval se dopředu.
Dnes večer (ve čtvrtek) asi píšu velmi špatně, vůbec mi není do psaní a jen s námahou se nutím psát a ruka se mi třese. (Včera ve středu jsem šla spát až ve tři a jsem unavená.)
Krátce před odjezdem jsem trochu oživla, v tom Monte Carlu nemám žádný cíl, není tam nikdo zajímavý, neboť vskutku Audiffret může posloužit k řeči a smíchu, když mě škádlí, ale pro mne samotnou je téměř dokonale bezvýznamný. Přesto bych byla docela ráda, kdybych věděla, že pro něj bezvýznamná nejsem, neboť není zaprášený ani odpuzující, ani ošklivý.
Máma mi říkala dokonce ve vlaku:
„Viděla jsem, že vám posílal zamilované pohledy, které jste mu ostatně oplácela.“
Bože můj, ničeho takového jsem si nevšimla a ostatně si činím za zásadu nikdy neříkat takové věci, než když j dokud si tím nejsem jistá.
Dost dlouho jsme čekali na vlak v deset hodin a všichni jsme stáli u mříže mezi nádražím a záchody. Máma se bavila opodál se známými a já z toho byla takříkajíc ráda, neboť ten malý sedlák se procházel se procházel sem a tam před námi a stále hleděl kupředu, v jedné z mých předešlých knih jsem tyto způsoby hledění vysvětlila, myslím dokonce u téže osoby, a ona by se na mě za to jistě zlobila. Nevidím přesto žádný rozdíl mezi Merjeewským a tímhle. Ach! Vlastně ano, viděla, že toho druhého nesnáším, a myslí si, že tenhle mi protivný není. Nepochybně, kdyby mi řekli, abych si vybrala za ctitele hraběte nebo toho malého sedláka, jak mu máma říká, vybrala bych si malého sedláka. — Audiffreta.
Návrat byl a zvláště příjezd velmi veselý, měli jsme hlad a našli jsme jen málo k jídlu, jak se vždy stává, když má člověk hlad. Prohledali jsme všechny skříně. Paul a Pâris se pasovali na kuchaře a opékali houby, které kdovíkde našli, a jedli jsme je s bílým chlebem. Já jsem měla kachnu. Moje výhra mi nedělá žádnou radost, ale mrzelo by mě prohrát, neboť by to zhatilo můj plán.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩