Pátek 30. října 1874

Absolvovala jsem všechny hodiny, které jsem měla, a jsem spokojená.
Šla jsem na procházku s Paulem a Porthosem, ten druhý si hraje, ale hry takového netvora jsou až příliš znát a jsem nespokojená.
Prodám ho a koupím si hodného novofundlanďana, jak jsem chtěla dříve. Pes tohoto plemene je mírný a hodný, kdežto Porthose se přes všechnu jeho krásu trochu bojím.
Ale u večeře mě čekají nepříjemnosti.
Dědeček bědoval a řval:
„Vždyť vás nestojím moc peněz, košili mi perou jednou za měsíc, atd.“ Tu jsem, vidouc tu lež, nerozvážně řekla:
„Jak je to zvláštní, dědečku, když tu nikdo cizí není, říkáte, že nás stojíte peníze, že se za vás platí, zatímco před sebemenším cizím člověkem tvrdíte, že žijeme z vašich peněz.“
Místo aby před touto pravdou zmlkl, začal ze všech sil křičet, že lžu, a častovat mě urážlivými a vulgárně drzými nadávkami. Zbledla jsem hněvem, ale snažíc se usmívat, řekla jsem ještě:
„Nelžu,“ a zopakovala jsem jeho vlastní slova pronesená před Daniloffovou. Žasnu teď nad takovou drzostí a zbabělostí! Ani zdaleka neuznal, že je to pravda; křičel ještě hlasitěji a urážel mou rodinu, můj původ, mé jméno, mého dědečka; řekl mi všechno nejkrutější, co jen mohlo zraňovat, urážet, hanobit a ponižovat mou sebeúctu a mou hrdost.
Nejkrutější urážka, jakou lze někomu zasadit, je dotknout se jeho jména a původu. Člověk snese vše kromě toho.
„Vím,“ řekla jsem nakonec, „proč se opovažujete se mnou tak zacházet, protože jsem se špatně vyjádřila o té Collignon; vězte prosím, že nemám sebemenší zájem váš sňatek ani podporovat, ani mu bránit, jsem vám cizí a nemám žádné dědické právo. Je tedy zbytečné mě kvůli tomu pronásledovat.“
Tu změnil tón, poté co mi řekl zdechlino, poběhlice a ještě horší slova, z nichž se mi vaří krev, když to píšu (nazítří), rozplakal se a křičel, že je nešťastník, dožít se toho, já, nešťastný člověk, dožít se toho, ubožák, bídník, a kdo mě to uráží, nějaké h[ovn]o, bashkirtseffská zdechlina.
Ach ta zuřivost! Nemohu tyto věci psát, šílím vzteky!!!
Nenazvala jsem ho tak, jak on nazval mne, neboť můj jazyk by se styděl vyslovit taková slova, tak jako se mé pero stydí je psát, ale nazvala jsem ho sprosťákem a řekla mu, že je opilý a že s ním nechci mluvit. Opravdu si myslím, že kdo nepil přes míru, na takové urážky si netroufne.
Šla jsem nahoru k mámě.
„Tak co, co jste tam dělali?“ zeptala se.
„Na tom nezáleží, byly to strašné chvíle.“
Vyprávěla jsem jí velmi klidně a ve zkratce, jak se věci udály, a žádala jsem vysvětlení těch hrůz, které jsem právě vytrpěla, a proč jsem vystavena tolika strašným drzostem, když dědečkovi v ničem nejsem zavázána.
Vřelo to ve mně; umírala jsem vzteky, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že nikdy nezapomenu, a kupodivu mě ta myšlenka téměř uklidňovala.
Ale tu přichází Georges, a když jsem opakovala svá slova o Collignon, řekl: „Tak to je ten bashkirtseffský způsob.“ Neslyšela jsem konec jeho věty, ovládala jsem se příliš dlouho, celou hodinu jsem snášela útoky na své jméno, mé jméno bylo celou hodinu vláčeno blátem a trháno na kusy, konečně jsem vybuchla:
„Zase mé jméno!! Zase!“ vykřikla jsem bez sebe. „Tak vidíte, je to moje vina, že jsem se nenarodila jako Babaninová, pošpiněná a kompromitovaná na všech stranách. Bože můj, Bože můj, jak mě tu urážejí!“ křičela jsem [Zrušená slova] zoufalým hlasem a bez sebe zvedajíc ruce k nebi, ta chvíle byla zřejmě strašná, neboť máma, nemocná, vyskočila z postele a padla přede mnou na kolena, klesla jsem jí na rameno, třesoucí se a vzlykající hněvem a ponížením. Stalo se to tak prudce, že když jsem zvedla ruce do výšky, nestihla jsem si jimi zakrýt obličej, máma tam už byla. Celé minuty jsem se nemohla uklidnit. Máma mě prosila, utěšovala, ale urážka byla příliš velká a navždy mi utkví v paměti.
Když jsem zase mohla mluvit, řekla jsem nahou pravdu o Babaninových, té šlechtické rodině, líčit tu jejich záležitosti by trvalo příliš dlouho, budu o nich mluvit v naší kronice, zde řeknu jen, že z domu váženého, milovaného, ctěného a obávaného pro svůj význam učinili dům ubohý, bezvýznamný, pokryli ho hanbou a skandálem. Tam, kam dříve přijížděl guvernér s úctou a zdrženlivostí, přijeli kvůli nim [nečitelné], policisté, četníci s hlukem a drzostí, nadělali si nepříjemné a nepatřičné opletačky, zkrátka, když se dříve vyslovilo jméno Babanine, člověk smekal, když se vysloví teď, člověk plivne. A to oni mi vyčítají mé jméno a mé rodiče!
Svého otce znám málo a miluji ho ještě méně, ale kdo na něj útočí, útočí v jeho osobě na celý můj rod a na mne samu. Což nestrpím.
Sotva jsem se uklidnila, mámu rozbolela hlava dvojnásob, což se dalo po takové scéně čekat.
Přišly Ange a Daniloffová a zůstaly dlouho, Ange projevila mámě mnoho laskavosti, hladila ji a pečovala o ni.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Babaninovi – rod Mariiny matky a jejího strýce Georgese, který se právě ušklíbl nad „bashkirtseffským způsobem“. Marie mu urážku vrací na matčin rod. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen“. ↩