Pátek 30. října 1874

Absolvovala jsem všechny hodiny, které jsem měla, a jsem spokojená.
Šla jsem na procházku s Paulem a Porthosem, ten druhý si hraje, ale hry takového netvora se příliš dávají cítit a jsem nespokojená.
Prodám ho a koupím si hodného novofundlanďana, jak jsem chtěla dříve. Pes tohoto plemene je mírný a hodný, zatímco Porthosu se trochu bojím navzdory jeho velké kráse.
Ale u večeře mě potkají nepříjemnosti.
Táta bědoval a řval:
— Vždyť vás nestojím moc peněz, košili mi perou jednou za měsíc, atd. Tu jsem, vidouc tu lež, měla nerozvážnost říci:
— Jak je to zvláštní, tatínku, když tu nikdo cizí není, říkáte, že nás stojíte peníze, že se za vás platí, zatímco před sebemenším cizím člověkem tvrdíte, že žijeme z vašich peněz.
Místo aby před touto pravdou zmlkl, začal ze všech sil křičet, že lžu, a nazývat mě urážlivými a vulgárně drzými jmény. Zbledla jsem hněvem, ale snažíc se usmívat jsem ještě řekla:
— Nelžu, a zopakovala jsem jeho vlastní slova pronesená před Daniloffovou. Žasnu teď nad takovou drzostí a zbabělostí! Daleko toho, aby uznal, že je to pravda, křičel ještě hlasitěji a urážel mou rodinu, můj původ, mé jméno, mého dědečka; řekl mi vše, co se dalo říci nejkrutěji zraňujícího, urážlivého, hanlivého, ponižujícího pro mou sebeúctu a mou hrdost.
Nejkrutější urážka, jakou lze někomu zasadit, je dotknout se jeho jména a původu. Člověk snese vše kromě tohoto.
— Vím, řekla jsem nakonec, proč se opovažujete se mnou tak zacházet, protože jsem se špatně vyjádřila o té Collignonové; vězte prosím, že nemám sebemenší zájem ani podporovat, ani bránit vašemu sňatku, jsem vám cizí a nemám žádné dědické právo. Je tedy zbytečné mě kvůli tomu pronásledovat.
Tu změnil tón, poté co mi řekl zdechlino, poběhlice a ještě horší slova, z nichž se mi vaří krev, když to píšu (nazítří), rozplakal se a křičel, že je nešťastník, dožít se toho, já, nešťastný člověk, dožít se toho, ubožák, bídník, a kdo mě to uráží, nějaká mferdje, bashkirtseffská zdechlina.
Jaké běsnění! Nemohu tyto věci psát, šílím vzteky!!!
Nenazvala jsem ho tak, jak on nazval mne, neboť můj jazyk by se styděl vyslovit taková slova, tak jako se mé pero stydí je psát, ale nazvala jsem ho sprosťákem a řekla mu, že je opilý a že s ním nechci mluvit. Opravdu si myslím, že bez přílišného pití si člověk nemůže troufnout na takové urážky.
Šla jsem nahoru k mámě.
— Tak co, co jste tam dělali? zeptala se.
— Na tom nezáleží, byly tam strašné chvíle.
Vyprávěla jsem jí velmi klidně a ve zkratce, jak se věci udály, a žádala jsem vysvětlení za ty hrůzy, které jsem právě vytrpěla, a proč jsem vystavena tolika strašným drzostem, když dědečkovi v ničem nejsem zavázána.
Vřela jsem; umírala jsem vzteky, ale utěšovala jsem se myšlenkou, že nikdy nezapomenu, a podivná věc, tato myšlenka mě téměř uklidňovala.
Ale tu přichází Georges, a když jsem opakovala svá slova o Collignonové, řekl: Tak to je ten bashkirtseffský způsob. Neslyšela jsem konec jeho věty, ovládala jsem se příliš dlouho, celou hodinu jsem byla neustále napadána ve svém jméně, mé jméno bylo celou hodinu vláčeno blátem a trháno na kusy, konečně jsem vybuchla:
— Zase mé jméno! Zase! vykřikla jsem bez sebe. Podívejte, jsem vinna, že jsem se nenarodila jako Babaninová, pošpiněná a kompromitovaná na všech stranách. Bože můj, Bože můj, jak mě tu urážejí! křičela jsem [dvě nebo tři slova přeškrtnuta] zoufalým hlasem a bez sebe zvedajíc ruce k nebi, ta chvíle byla zřejmě strašná, neboť máma, nemocná, vyskočila z postele a vrhla se na kolena přede mnou, nechala jsem se padnout na její rameno, třesoucí se a vzlykající hněvem a ponížením. Stalo se to tak prudce, že když jsem zvedla ruce do výšky, nestihla jsem si jimi zakrýt obličej, máma tam už byla. Celé minuty jsem se nemohla uklidnit. Máma mě prosila, utěšovala, ale urážka byla příliš velká a zůstane navždy v mé paměti.
Když jsem mohla mluvit, řekla jsem nahou pravdu o Babaninových, té šlechtické rodině, bylo by tu příliš dlouhé vyprávět jejich záležitosti, budu o nich mluvit v naší kronice, zde řeknu jen, že z domu váženého, milovaného, ctěného a obávaného pro svůj význam učinili dům ubohý, bezvýznamný, pokryli ho hanbou a skandálem. Tam, kam dříve přijížděl guvernér s úctou a zdrženlivostí, přijeli kvůli nim [nečitelné], policisté, četníci s hlukem a drzostí, nadělali si nepříjemné a neslušné problémy, zkrátka, když se dříve vyslovilo jméno Babanine, člověk smekal, když se vysloví teď, plivne se. A to oni mi vyčítají mé jméno a mé rodiče!
Svého otce znám málo a miluji ho ještě méně, ale kdo na něj útočí, útočí v jeho osobě na celý můj rod a na mne samu. Což nestrpím.
Sotva jsem se uklidnila, mámě se zdvojnásobily bolesti hlavy, což se dalo po takové scéně čekat.
Přišly Ange a Daniloffová a zůstaly dlouho, Ange projevila mámě mnoho laskavosti, hladila ji a pečovala o ni.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „policemen."