Úterý 13. října 1874

Vybrala jsem dva profesory a mříž je objednaná. Díky Bohu.
Viděla jsem — bohužel! — že moje přítomnost nepohnula s pracemi, jak jsem myslela, je pravda, že zedníci a malíři obsadili můj pavilon a vystěhovali mě z něj, že mříž je objednaná, že Biasini za dva dny přinese plán a cenu nových salonů; ale co je to všechno! Chtěla bych, aby zahrada už byla plná krásných rostlin se širokými listy, na sametových zelených trávnících, aby bylo vše konečně hotové za jediný den, nebo alespoň abych viděla zástup dělníků pracovat na tom všem a mohla sledovat, jak práce postupují.
Pokoj mi dělají v modrém saténu. Bojím se, aby to nebylo příliš krásné, všechny naše ložnice jsou tak prosté vedle mé. Paní Howardová mě bude chtít sežrat a neopomene o mně zle mluvit, a to tónem laskavosti, něžnosti a soustrasti.
Opravdu! Ve třinácti se tu o mě už zajímali a měla jsem ve třinácti nepřátele!
Hned od příjezdu do Nice si mě všímali a byla jsem předmětem řečí, mnoha různými způsoby. Patton, ten dobrák, ta ženská Patton, ten všetečka, ten roznašeč novinek, ten žvanil, ten se mnou zabýval.
Ubohý Patton, svou bezcharakterností škodí sobě, ale škodí i jiným.
Kdyby Patton nebyl konzulem, když jsme nikdo by o tom soudním sporu nic nevěděl, tolik lidí má v rodině peněžní spory.
Ale ten dobrý pan de Patton, ton ton, ton taine ton ton.
Roznašeč novinek
Ošklivých či krásných,
Zpívá je na všechny tóny
Ten dobrý pan de Patton
Ton ton ton taine ton ton.
Z toho zcela soukromého sporu udělal veřejnou záležitost tím, že ho vytruboval na všechny strany. Ale nezlobím se na něj, ubohý hadr místo chlapa.
Zkrátka, lichotí mi, že jsem osobností už od třinácti let. Když začínám jinak než ostatní, mělo by ze mě být něco zvláštního, tak po tom toužím.
Nic se mi tak nehnusí jako hnít v banalitě. Je ve mně dobrá látka, chtěla bych tu citovat něco blankverše, které o mně napsala Anna, ty verše jsou velmi přehnané a velmi lichotivé. Nemyslete si, že je beru tak, jak jsou, mám dost rozumu, abych chápala pravdu, ale mám o sobě dobré mínění, a kdo ho nemá?
Kdo si neváží sám sebe, nemůže si vážit jiných.
Byly jsme na koncertě, ještě nikdo, kromě malého Audiffreta, který se procházel jako vždy před kočáry a díval se nebo se předváděl.
Nelze mu upřít, že je to hezký chlapec, a já první mu ten titul přiznávám. Je velmi svěží, ale záda má mizerná, je už shrbený, ačkoli to slušně maskuje volnými pytlovitými kabáty.
Ale spíš proto, aby napodoboval Hamiltona, dnes ráno měl tu drzost obléct se do šedého a obout si žluté boty, a k tomu chodil jako vévoda, nechává si šít volné šaty, aby vypadal objemnější, nebo ztloustl. Přecházel rue de France a my jsme právě vycházely, a nevím, proč jsem se začervenala, protože mi sice připadá hezký, ale nelíbí se mi.
To nešťastné napodobování mě rozesmálo a sotva jsem se vrátila domů, bez váhání jsem napsala na list, který jsem hodila do bílé krabice, toto:
D’Audiffret Emile
hází stovky, tisíce bez cíle
té krásné Gioii,
již vévoda vypoklonkoval z pokoje.
Po Hamiltonovi nastoupil on,
koupil si boty žluté jak citron,
širokou kazajku šedivou
a dokonce kravatu třešňovou.
Se vší kuráží / vévodovo spřežení napodobit se snaží; / vévoda, když jezdil k své kočičce,
věšel mu sto tisíc zvonečků na uzdičce. / Jenže chce-li být k nerozeznání / od toho vzoru k pohledání,
Emilovi chybí jedna věc:
pořádná dávka koňaku navíc.
D’Audiffret Emile
hází stovky, tisíce bez cíle
té krásné Gioii,
již vévoda vypoklonkoval z pokoje.
Poté jsem měla osudný nápad ukázat tu hloupost Dině, která si myslí, že má jedno z mých tajemství.
Je to tím, že autor i těch nejbídnějších veršů si je nemůže nechat pro sebe a chce je číst každému, koho potká.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „spoken of“. ↩
Pozn. překl.: Mariina vlastní rýmovaná veršovánka o Audiffretovi, který napodobuje vévodu z Hamiltonu; překlad její rýmy volně napodobuje (francouzské znění viz originál). ↩