Čtvrtek 8. října 1874

Spala jsem v pokoji tety, stesk po pavilonu se mě znovu zmocnil a prolila jsem velmi hořké slzy. Ráno nevycházím, protože nemám lehké šaty. Ráno je ještě dost horko a mé bílé šaty jsou v čistírně, velmi mi na nich záleží a doufám, že budou ještě svěží.
Šly jsme všechny čtyři na koncert, ale cestou jsme potkaly Orgeska, který se vracel od nás, a máma a teta se vrátily, aby mu ukázaly vilu (mám šedé šaty a černý klobouk). Zůstaly jsme tedy samy, já a Dina, [Škrtnuto: několikrát] dvakrát jsme prošly veřejným parkem, ale neměla jsem odvahu se zastavit, tak je to tu ubohé ještě, potřetí jsme se zastavily obdivovat paní prefektovou, blázna a Audiffreta.
Ten druhý se neustále procházel před naším kočárem a předváděl se. Ale je to milý chlapec, poslední dobou je mnohem lepší. To jsou ti malí z Nice, Arson, Audiffret a dokonce i notářský písař Desforges jsou milí a nejsou odporní; Audiffret je z nich nejlepší, zušlechťuje se ze všech sil a mohu říct, že se mu to daří a dělá dobře, navíc ho vytříbil poměr s ženou, která je ve svém oboru prvotřídní.
Mámě po večeři přišla strašná bolest hlavy, která ji přinutila ulehnout, a pak strašně trpěla, křičela a plakala, stála jsem u ní a [Škrtnuto: přes] můj obličej, přes mou neustálou snahu nedávat na sobě nic znát, když má právě velký sklon mnohé prozradit, vyjádřil několikrát lítost, strach a úzkost, [Škrtnuto: dvakrát jsem se přistihla, jak mám] dvakrát jsem pocítila, že můj obličej byl neklidný a oči vyděšené a upřené s hlubokou lítostí na mou ubohou matku, která se svíjela na zemi, jak trpěla, ale okamžitě jsem se ovládla, a když byl v pokoji někdo nebo se na mě máma dívala, nešlo z mé tváře vůbec nic vyčíst.
Proto mě nazývají bezcitnou, sobeckou atd. atd. To mě zraňuje, ale raději snesu ty rány od nevědomců, než abych dala své tváři volnost, jak to dělají teta a Dina, ta druhá dokonce přehání, nechá viset dolní ret, vraští čelo, vyvaluje oči víc než je třeba, řve a pobíhá a dělá ošetřovatelku s horlivostí, obřadností a takovým znaleckým výrazem, že mě to někdy přivádí k zuřivosti. Když se mě ptali, jak se mámě daří, říkala jsem, že je jí dobře, že to je jen bolest hlavy. V deset hodin jsem už byla u sebe, když jsem uslyšela dole křik Georgese a tatínka, sestoupila jsem teprve po několika minutách [Škrtnuto: přemýšlení] čekání a přemýšlení, co to je. Nemýlila jsem se. Georges, kterého o mámině nemoci zpravil Fortuné — poslali ho a on podle svého zvyku přiběhl celý udýchaný a s vyvalenýma očima —, vtrhl náhle k tatínkovi s pláčem a křikem, a tatínek v domnění, že než k němu přišel, viděl v domě nějaký hrůzný výjev, se dal do řvaní a hulákání.
Sestupuji tedy [Škrtnuto: je], klidná a majestátní: Co to je, co je to za křik? Když mě vidí tak klidnou, Georges mě nazývá bezcitnou, krutou a odchází se slovy, že zabijeme mámu.
Vracím se s ním a zůstávám ještě chvíli u mámy, které je lépe.