Čtvrtek 8. října 1874

Spala jsem v pokoji tety, bolest z pavilonu se mě znovu zmocnila a prolila jsem velmi hořké slzy. Ráno nevycházím, protože nemám lehké šaty. Ráno je ještě dost horko a mé bílé šaty jsou v čistírně, velmi mi na nich záleží a doufám, že budou ještě svěží.
Šly jsme všechny čtyři na koncert, ale cestou jsme potkaly Orgeska, který se vracel od nás, a máma a teta se vrátily, aby mu ukázaly vilu (mám šedé šaty a černý klobouk). Zůstaly jsme tedy samy, já a Dina, [Škrtnuto: několikrát] dvakrát jsme prošly veřejným parkem, ale neměla jsem odvahu se zastavit, tak je to tu ubohé ještě, potřetí jsme se zastavily obdivovat paní prefektovou, blázna a Audiffreta.
Ten druhý se neustále procházel před naším kočárem a předváděl se. Ale je to milý chlapec, poslední dobou je mnohem lepší. To jsou ti malí z Nice, Arson, Audiffret a dokonce i notářský písař Desforges jsou milí a ne odporní; Audiffret je z nich nejlepší, ušlechťuje se ze všech sil a mohu říct, že se mu to daří a dělá dobře, navíc ho jeho poměr s prvotřídní ženou svého druhu vytříbil.
Mámě po večeři přišla strašná bolest hlavy, která ji přinutila ulehnout, a pak strašně trpěla, křičela a plakala, stála jsem u ní a [Škrtnuto: přes] můj obličej, přes mou neustálou snahu nedávat na sobě nic znát, když ona má tak velký sklon projevovat mnoho, vyjádřil několikrát lítost, strach a úzkost, [Škrtnuto: dvakrát jsem se přistihla, jak mám] dvakrát jsem pocítila, že můj obličej byl neklidný a oči vyděšené a upřené s hlubokou lítostí na mou ubohou matku, která se svíjela na zemi, jak trpěla, ale okamžitě jsem se ovládla, a když byl v pokoji někdo nebo se na mě máma dívala, nešlo z mé tváře vůbec nic vyčíst.
Proto mě nazývají bezcitnou, sobeckou atd. atd. To mě zraňuje, ale raději ty rány zasazované nevědomci než povolení svému obličeji, jak to dělají teta a Dina, ta druhá dokonce přehání, nechá viset dolní ret, vraští čelo, vyvaluje oči víc než je třeba, řve a pobíhá a dělá ošetřovatelku s horlivostí, obřadností a takovým znaleckým výrazem, že mě to někdy přivádí k zuřivosti. Když se mě ptali, jak se mámě daří, říkala jsem, že je jí dobře, že to je jen bolest hlavy. V deset hodin jsem už byla u sebe, když jsem uslyšela dole křik Georgese a tatínka, sestoupila jsem teprve po několika minutách [Škrtnuto: přemýšlení] čekání a přemýšlení, co to je. Nemýlila jsem se. Georges, upozorněný, že máma je nemocná, Fortuném, kterého poslali a který podle svého zvyku přišel celý udýchaný a s velkýma očima vtrhl náhle k tatínkovi a plakal a křičel, tatínek v domnění, že než k němu přišel, viděl v domě nějaký hrůzný výjev, se dal do řvaní a hulákání.
Sestupuji tedy [Škrtnuto: je], klidná a majestátní: Co to je, co je to za křik? Když mě vidí tak klidnou, Georges mě nazývá bezcitnou, krutou a odchází se slovy, že zabijeme mámu.
Vracím se s ním a zůstávám ještě chvíli u mámy, které je lépe.