Úterý 6. října 1874

Ráno před desátou jsem vyšla bez klobouku a se všemi psy, procházela jsem se po Promenádě sem a tam a viděla víc živých bytostí než včera a předevčírem. Pokaždé, když vyjdu, procházím kolem Gioii, ale nedaří se mi ji zahlédnout.
Dnes ráno jsem napsala Fosterovi, stále ohledně psa.
Všechny mé knihy jsou vybaleny a uloženy v pokoji ve druhém patře (domu), který mi bude sloužit jako učebna do lepších časů. Neboť přes mé zoufalství z minula doufám, že budu mít to, co jsem chtěla a co už nechci.
Je opravdu nepohodlné a ošklivé jíst v pavilonu, k zimě se ukáže nemožnost těch neustálých cest z domu do pavilonu a za dešťů přenášení jídel.
Byla jsem unavená uklízením knih, a tak jsem si k pěti vyšla v kočáře odpočinout (bílé šaty, ostendský klobouk, vlasy na zádech). Jely jsme do města pro několik věcí potřebných do domu a pak k obchodníkovi s hudbou Ferrarovi, a zatímco jsem si prohlížela jeho výlohu, Emile d'Audiffret nám [Škrtnuto: prošel] přešel přes ulici a šel se připojit k Saëtonovi, který se na nás díval už několik minut na rohu ulice, u kiosku. Ne nadarmo jsme ho pojmenovali roh ulice, v prvním roce našeho pobytu tu, s Collignon.
Ti dva hrdinové zůstali chvíli, jak se na nás dívali, a pak odešli přes most.
Koupila jsem Verdiho Requiem, ale tatínek ho považuje za pochmurné a zakazuje mi ho luštit.
Bouba píše, že brzy bude mít fotografii Gioii a pošle ji sem.
Nevím, zda jsem řekla, že jsem pověřila tetu, aby ho v Paříži o tu fotografii požádala, a zatímco ho o ni žádala, já vycházela z pokoje.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I walked up and down."