Středa 30. září 1874

Bouba byl v deset u nás, jak jsem přikázala, a zmeškaly jsme vlak v jedenáct. Byla jsem velmi ráda, protože tak jsme mohly vidět toho černého koně objeveného teprve včera, a ten je opravdu krásný, dost krásný, abych po něm zatoužila. Byla jsem i u Virota, který mi pošle dva klobouky. Objednala jsem si krásný šálek v rue de la Paix a v šest hodin jsme byly zavřené v té krabici, kterou nazývají kupé, a jedeme ke Gare de Lyon.
Jak vcházím do čekárny, [Škrtnuto: cítila jsem] slyším hlas, jak mi říká:
– Hej! Buon giorno, come state?
Je to Ernesto Lombardi, který mi třese rukou a bubnuje dvěma krabicemi na klobouky, které jsem držela, jednou o druhou jako na buben. Pak křičí na zaměstnance, který stojí u dveří:
– Ale pusťte přece paní de Romanoffovou, rychle, pomozte těm ubohým ženám, vezměte ty krabice!
V okamžiku jsou všechna naše zavazadla umístěna a prošly jsme i se psem a vším.
Po několika drobných útrapách jsme vyjely v kupé naproti Ernestovu a skrz okna jsme ho viděly jíst a kývat na nás hlavou i rukou. Ten muž jí dobře, a přesto u sebe doma skoro nic nedá k večeři a krájí na tak malé kousky, že je to směšné. Natáhl si bílé rukavice a posadil se ke spánku, my jsme zatáhly rolety, ztlumily světlo a udělaly totéž, až na ty bílé rukavice.
Spala jsem dost špatně navzdory nekonečné péči, pozornostem a laskavostem mé tety, která, aby mi dala větší pohodlí natáhnout se v celé délce, si lehla na zem a celou noc ji trápily dveře, které dotěrní průvodčí otvírali na každé stanici po pěti minutách.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Dobrý den, jak se máte?"