Úterý 22. září 1874

Máma píše dopisy, které mě rozčilují. Zničili mi můj pavilon, ubytovali pokojskou nahoře, Trifona v pokoji na schodech a v mé studovně se jí! Ale s pomocí nebes se vrátím a jako Kristus vyženu kupce z chrámu Páně!
Prostřednictvím jáhna, který — aby mu bylo učiněno po právu — pracuje pro mě, a jsem mu za to tak vděčná, že se přimluvím, aby mu koupili pohovku, po které touží, přichází dnes ráno zprostředkovatel a říká nám, že Mark má vhodného koně.
Ve dvě hodiny jdeme k Markovi, ale koni se právě dávaly podkovy, tak zatím jedeme do Bon Marché pro věci potřebné do domu a vracíme se.
Je to krásné černé zvíře, ruského plemene, ale z Anglie, devět let: sedm tisíc pět set franků, ale má vady, prohnutý v hřbetě (nevím, jak se to řekne francouzsky) a příliš těžký pro mě.
Chci koně vysokého, štíhlého, zlatého, živého, čistokrevného nebo anglo-arabského. Kdybych našla, co si přeji, ráda bych dala i deset tisíc franků.
Zítra ve čtyři a půl ho uvidíme v Bois, pod sedlem. Ale když jsme byly na Champs-Élysées, Dina mi říká:
Tamhle je starý Moreno a s ním Rémy, a skutečně, byl to Rémy. Otáčíme, červenám se, a když kočár zastavil těsně u nich, říkám:
Ale, ale, pane Rémy Moreno! Nejdřív nepochopil, pak nás poznal a přiběhl. Zhezčel, ale nevyrostl dost, čekala jsem mladého muže a nacházím chlapce.
Mrzí mě to, protože jsem ošklivá, dnes znovu, protože mě bolí hlava. Přesto jsem mu hleděla do očí, je to pro mě jenom dítě.
Chtěla bych, aby mi dělal dvůr, až přijede do Nice. A bylo by velmi ponižující, kdyby nedělal; on, můj bývalý ctitel!
Je to milý chlapec, mám ho ráda, protože přichází z Bádenu a protože mi připomíná tolik věcí a protože naše nejsladší radosti žijí ve vzpomínkách.
[Škrtnuto: Já mo] Mohu se pochlubit, že ten mladíček se mi nikdy nelíbil, jeho pozornosti mi dělaly radost, protože byl nejhezčí plobster mezi dětmi, a hlavně proto, aniž bych pro to cokoli udělala [Škrtnuto: pro to], jsem ho odloudila Berthe.
Člověk se vždy chová lépe, a je mnohem, mnohem lepší zůstat lhostejnou, neboť je-li člověk zamilovaný, dopouští se často bláznivostí, a ti nejchladnější, nejmoudřejší, nejzdrženlivější duchové, jednou zasaženi láskou, už nejsou pány sami sebe a nevědomky dělají větší hlouposti než lidé prostí.
V ruské restauraci u Renarda potkáváme paní Sapogenikoffovou, ruské děvče, které je s ní, jáhna a pak Jaku Griffa.
Večeříme všichni spolu.
Jáhen podnikl nové kroky a Bauvais, Bauvais má v Rusku několik hřebčínů, nabízí koně. Má prý hlavně jednoho, zlatého, čtyři a půl roku, ohnivého a tak krásného, že ho chce nabídnout Dagmar, velkovévodkyni dědičce. Ale z přátelství k jáhnovi ho chce prodat a žádá za něj tisíc rublů. Jestli je pravda, že ten kůň je krásný, a zlatý a mladý, tisíc rublů mi připadá jako maličkost. Ale je třeba šest měsíců na jeho výcvik a aby mu bylo pět let.
Řekla jsem a jáhen ho požádá o popis toho koně a také jeho rodný list, abych věděla, jakého je plemene a kdo byli jeho otec a matka.
Jsem šťastná a hrdá, že jsem byla mezi koňmi, ve stájích u Marka, a že o nich mohu mluvit.
Teta a Dina jdou s paní Sapogenikoffovou atd. do kabaretu, a já se vracím, píšu a přečítám si starý deník.
Amen.