Středa, 16. září 1874

Strávila jsem u Howardů neděli, pondělí a úterý do čtyř hodin, u nich jsem nic nenapsala a dnes jsem v Paříži, tak vezmu všechny ty dny dohromady.

Neděle 13. září 1874

Canterbury, jdu do katedrály s Lise a Hélène.
Jaká obdivuhodná bohoslužba! Trvala dvě hodiny a vůbec jsem se nenudila, naopak, četla jsem s velikým uspokojením a ještě větším přesvědčením modlitby tak moudré, tak správné, tak přiléhavé ke každé životní okolnosti, ke každé touze lidského srdce, až po ty nejprostší věci, o které se často neodvažuji ani prosit. Zatoužila jsem mít takovou knihu a číst ji každý večer, zeptám se Hélène nebo Lise v Nice, jak se jmenuje, a nechám si ji přivézt. Nacházím v ní tolik krásných a dobrých věcí, a tak přirozených, že se nezdají nemožné.
Věřím, že s takovou bohoslužbou, s takovými knihami, zkrátka jakožto protestant člověk nemůže být špatný, ledaže by byl hlupák anebo zločinec, jemuž Bůh přikázal takovým být.
Jím s velikou chutí, pak jdeme veslovat po docela malinkaté říčce; děti jsou víceméně stejné, jenom si myslí, že jsou mi ve všem nadřazené, a zároveň mě otravují kvůli šatům, botičkám, všemu. Můj styl oblékání se jim nelíbí, ale cítí, že navzdory své jednoduchosti je lepší než jejich, žárlí na něj a vymýšlejí si, co říkat, a na všechny strany vykřikují, že si dělám, co chci, a pořád mluví o mých šatech. Asi tak, jak bych já mluvila o Palajce v atlase a diamantech, mi říkají:
„Ach Marie, ty šaty, to je ale hezké, opravdu se mi to líbí.“
To mě otravuje. A ještě k tomu blahosklonně a udiveně. I kdybych se oblékala velkolepě, co je na tom špatného, co hanebného?
Dělají si a mají, co chtějí, hlavně Hélène, ta druhá jen opakuje po ní, ale protože se nikdy nenaučí oblékat jako já, přes veškeré snahy mě předčit, zůstanou navždy podřadné a obyčejné a budou mi závidět a otravovat mě. Jednou Hélène uviděla u mě zlatou čelenku a poprosila matku, aby jí objednala takovou taky, ale protože chtěla být lepší než já, nechala ji udělat mnohem širší, takže byla ošklivá a ztratila všechnu cenu i půvab. Mají hedvábné šaty od špatných švadlen a myslí si, že jsou lépe oblečené než já ve vlněných šatech od Wortha a Laferrièrové, a přesto mi závidí, nebo se tak aspoň tváří.
Mluví dobře italsky, protože si na léto vzaly Italku, a často mě chtěly zahanbit, ale umím ten jazyk dost dobře na to, abych se zahanbit nenechala, jediné, co mi chybí, je plynně mluvit.
Pondělí uplynulo jako neděle, ukázali nám svou továrnu, Hélène, Jean a já jsme jeli na koních (šedý jezdecký kostým a klobouk), cesta byla dobrá, kůň také, a jela jsem obdivuhodně dobře, ačkoli se o mě celá rodina bála. Večer se šije pro dobročinný bazar a v deset jdeme spát. Konečně v úterý ve čtyři hodiny odjíždíme. Všichni přijdou na nádraží a pan Howard a Hélène nás doprovázejí až do Doveru.
Celkem vzato jsem strávila dva velmi příjemné dny, byli velice milí a pozorní. Anglický venkov je příjemná věc, mají hezkou zahradu, všemožné hry, a pak jsem jezdila na koni. Jenže u nich mi otékaly oči a bolela mě hlava. Opravdu nevím, co se se mnou stane, jsem v tak bídném stavu. Mají krásný a pohodlný dům, nechybí nic v obsluze ani v jídle. Vypadali tak potěšeni, že nás vidí.
V Doveru přenocujeme a nazítří
Ve středu 16. září 1874 se nalodíme, je mi špatně od rána. Máme kajutu nahoře a brzy je mi tak zle, že si lehnu. Místo abych byla odporně nemocná, mám křeče a brečím z toho. Jediné, co pomáhá, je ležet v klidu. Bohužel jsem nemohla pozorovat všechny ty lidi, co jedou na kontinent, tolik turistek typu Hitchcock, ty drahé Angličanky přijíždějí samy, ale na lodi najdou sobě podobné, skamarádí se a chodí ve stádech.
Kapitána máme nesmírně laskavého. Dal mi na rozptýlení malého psa a sám několikrát přišel s čichacími solemi atd. atd.
Než jsem si lehla, seděla jsem u dveří kajuty a pozorovala. Jeden pán se mi zdál příliš přestrojený za Angličana, než aby byl Angličan, a řekla jsem dost nahlas Dině: „Dino, podívej se na tu dámu.“ Otočil se, usmál se a odešel.
Ráda lidi překvapuji. Kapitán nám zamluvil kupé a v šest hodin jsme v Paříži.
Abych se nemusela dívat na Francii, tak ošklivou po Anglii, čtu Odysseu a najdu v ní místo, které mě rozesměje: jak Vulkán chytil do sítě Marta a Venuši a všichni bohové se sběhli a smáli se.
Přijíždím do Paříže a stále víc mi schází můj drahý a krásný Albion. V hotelu des Iles Britanniques nás přijímají jako staré známé. Sním polévku a píšu.
Máma zanechala dopis, v němž se dozvídá, že Emile zemřel. Myslím, že budu nosit smutek šest týdnů. Máma je ve smutku, teta také, a já bych byla jediná v barvách jako nějaká hloupá husa. To nejde.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „to speak fluently“. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „deares [sic]“ (tak v textu; správně „dears“). ↩