Neděle, 23. srpna 1874

Ráno vidíme Marguerite vracet se z kostela. Zapomněla jsem říct, že včera jsem byla několikrát ve městě a potkala tu princeznu, a jednou dokonce Doriu. Odvrátila jsem hlavu, protože jsem byla v hnědých šatech a klobouku, rozpuštěné vlasy. Zdálo se mi, že mi to nesluší. Basilévitchová přichází s dětmi, jdeme do cukrárny, stěží vytáhnu mámu na molo, Basilévitchová ji zdržuje, protože dnes přijíždí Doenhoff z Londýna a ona chce jako posledně zabránit vycházce na hráz. Přicházíme pozdě, na začátku vidím Plobstery, jak se vracejí, Doriu také. Je zima, mám na sobě kabátek přes bílé šaty, žluté botky. Máma navrhuje zůstat si zahrát karty (teta je v Bruselu do zítřka) a povečeřet v Kursaalu. Vcházíme naproti kavárně a Plobster tam stojí. Vcházím bez pohledu, klopím oči; jinak bych se rozesmála. Jak jsem čekala, otáčel se, aby mě neztratil z očí ani na okamžik. Dají nám stůl hned na začátku, ale ubohý Mulinare prchá. Brzy mě nudí hrát karty a věštím z ruky. Odvlékám je na večeři na Plage. Nerada měním a tady se mi líbí. Je teprve pět hodin a teprve ke konci večeře přicházejí lidé. Doenhoff přichází a zůstává s námi, dokud nepřijdou jeho společníci. Je to slušný a milý a příjemný člověk. Proč! Ne, je lepší, že je to Merjeewský, zůstávám lhostejná; jiný by mě bavil a ztratila bych svou důstojnost. [Poznámka: 1875. S Giroflou jsem ztratila důstojnost.] Celou noc se mi zdálo o Marguerite a o Doriovi, Marguerite s tváří Basilévitchové a Doria přirozený. Zpíval, ale taky tak falešně jako Body, smála jsem se. [Škrtnuto: Četla jsem jim] Četla a překládala jsem ruský dopis, který psal Doria Marguerite. Pak jsem jedla vareniky¹ a viděla kuchyni velkého pořádku a mimořádné čistoty. Hned jsem se podívala do Klíče. Zpěv: sotva si vezmete toho, koho milujete (dobrá, nikoho nemiluji). Dopis: záměr, o kterém přemýšlíte, bude mít dobrý výsledek; budete ujištěna o věrnosti někoho, kdo vám je drahý (nikdo mi není drahý). Kuchyně: blahobyt bude důsledkem většího či menšího pořádku, se kterým budete vést svou domácnost. Poprvé jsem seděla chvíli na koncertě v Kursaalu. Před koncem přichází Paul a říká, že přijela markýza. Vstáváme a jdeme pro ni. Najdeme ji samozřejmě² s Basilévitchovou a jdeme všichni do čítárny. Merjeewský se posadí mezi Dinu a Basilévitchovou, ale chová se stejně k Dině i k Basilévitchové. Po mé pravici (sedím zády k pianu a má pravá ruka se opírá o stůl u piana) jsou markýza a hraběnka Merjeewská, po levici Basilewský, vedle něj máma, pak Dina, Merjeewský a Basilévitchová. S Basilewským je člověk tak klidný, tak v pohodě. Je to dobrý člověk, ale pop. Basilévitchová to ke konci nevydrží a přesedne si mezi mámu a Basilewského. Chtěla by jeho peníze, ale on ji nechce. Dělá to zcela očividně a nic neskrývá. Najednou vstupuje Plobster a usedá s lidmi vpravo. Celý večer máme krásnou hudbu, jedna dáma a jeden pán hráli velmi dobře. Na závěr hrál Rus Barkovský, advokát a nový člověk, velmi dobře, jako umělec. Plobster se dívá na mé ucho a mluví o mně s jednou dámou a s muži. V jádru to asi nebude nic velkého, ale takhle je to zábavné. Je to, jak se říká, poseroutka a pózer. Řekla jsem to mámě, ta říká, že možná ne. Vycházíme spolu, Plobster také.
— Jak vznikl váš názor, říká mi Basilévitchová.
— Velmi snadno, jestli chcete.
— Já ho hledala; jestli opravdu chcete vědět, sama po tom toužím, říká živě. Ach! Ach! Tady si musí člověk dávat pozor! Zlobí se, protože Basilewský jde vedle mě, jsem na mámině paži, a brzy se přesouvá na druhou stranu a bere jeho paži. To je směšné. Barkovský nás doprovází také.