Středa, 12. srpna 1874

Máma je nemocná a já, Dina a Walitský jedeme kočárem prohlédnout si město. Brusel se mi velmi líbí, ale je to zvláštní, vypadá jako Paříž po válce, všechno se opravuje nebo staví.
Nenavštívila jsem ani zoologickou zahradu, ani muzeum, to je příliš hloupé. Šla jsem navštívit královské stáje, ale našla jsem tam jen patnáct koní, zbylých sto pět je v Laekenu s králem.
Zastavila jsem se před jedním koněm a byl to zrovna králův cvičný kůň.
Mám ráda Brusel, protože tu je král, královna, princové, protože je tu všechno v pořádku, tituly se ctí atd.
V Galerii královny jsem u ševce viděla pár žlutých pánských bot, tak obrovských! S chrániči na kolena. Ty boty se tak podobají vévodovi z Hamiltonu, že o něm dva dny sním.
Pak si představuji Blackprincea v těch botách, je v nich přímo nádherný. Jak šaty dělají člověka; potom si představuji Hamiltona takhle obutého a řekla jsem: Jeden je bůh, druhý člověk, ale jak je ten bůh drahý člověk.
Představuji si ho ve výšce, na vyvýšenině těch bot. Chtěla bych je koupit, posloužily by mi jako portrét. Přijdu domů a říkám:
— Mami, jaké boty, ale jaké žluté boty mimořádné velikosti.
— Jako ty Hamiltonovy? zeptala se s úsměvem. Vstanu a zčervenám.
Od jeho svatby o něm nikdy nemluvila, a pokaždé, když se o něm mluví před ní, nemá ho ráda a změní téma.
Večer uplyne jedením ovoce.