Neděle, 9. srpna 1874

Den ode dne se mi daří lépe, Walitský mi dal chininové pilulky, zdá se, že jsem měla horečku.
Hrabě měl dnes ráno v deset hodin odjet, ale zůstal, protože jsem mu včera řekla:
nezvu vás na projížďku, vy si vždycky najdete nějaké ale a kdyby.
Ve tři hodiny je u nás. Walitský mu zakazuje jet na koni, protože ještě dnes ráno měl nervový záchvat. Neodvažoval se odmítnout, říkal, že by se slečna Marie zlobila, a tak mu nechávám velmi laskavě vzkázat, že nemusí nasednout a že se nebudu zlobit.
Ve čtyři hodiny nasedám na koně s Paulem, abych se rozloučila se svým milým Spa, ke kterému cítím zvláštní něhu.
Máma a Dina jedou v kočáře a vezou hraběte k Viviani. Jedu za nimi. Na stoupání k vile zastavím koně, zavolám hraběte zpátky, dám mu držet svou uzdu a bičík mezi zuby, a upravím si klobouk. Jemu to udělalo radost a mě to nic nestálo.
Stiskl mi ruku silněji než obvykle a já k němu zvedla oči, což nedělám vždy.
Jedeme ke Gambartovi, u něho si upravím účes; je velmi okouzlující. Odtud k La Géronstère, pak po několika neznámých stezkách k promenádě des Artistes, brala jsem všelijaké cesty a objížďky; pak přes Louvenière do města. Kůň je dobrý a jsem spokojená.
[Škrtnuto: Zastavíme se]
Celou dobu jsem jela mlčky, přemýšlela jsem, dokonce snila. S potěšením bych si vyslechla vyznání lásky, i několik. Loučila jsem se s tím milým druhým Badenem. Vzpomněla jsem si dokonce na Gerickeho, na všechny naše výlety, když jsme tvořili bataklán.
Litovala jsem.
Cválala jsem.
Myslela jsem na... pana de Biesme. Zdálo se mi, že jede na koni vedle mě.
Ráno pršelo a když nasedám, je počasí, jaké zbožňuji.
Než se vrátíme, zastavíme se u Davignonových. Pak jedu na Promenade des Anglais na památku mého krásného neznámého a nechávám mámu a Dinu, které jedou k Baasovi, kde je najdu. Oblékám si růžové šaty, černý kabátek, černý klobouk. Walitský mi přichází říct, že tam večeří Boreel.
Byla bych potěšena ho vidět, ale není to pravda.
Dnes večer obě princezny a oba dvory jsou v divadle, ani jedna lóže. Jsem odkázána na čtyři místa v prostřední lóži. Je mi tam velmi nepohodlně. Všichni Plobsteři jsou v divadle. „Cesta pana Perrichona" je okouzlující hra a dobře zahraná.
Pokaždé, když Doria vešel, řekla máma nebo já: podívej, Plobster, anebo: Doria.
Navzdory našim špatným místům nejsem příliš rozzuřená, přece jen trochu. Je to ztracený večer. Bylo tam tolik krásných lidí.
Šly jsme od Baase domů, bylo šero, ale jasně jsem viděla pana de Biesme [Škrtnuto: jak hovoří] uprostřed cesty s jedním z pánů de Singay.