Sobota, 8. srpna 1874 — pokračování

Vždycky jsem měla ten pocit, že mě nikdo nebude milovat.
Bdí, nejí, píše v noci, má nervové záchvaty; jeho matka si na to denně stěžuje mámě. Vždycky jsem s ním zacházela hůř než se psem — je pravda, že jsem se na něj občas podívala. Ale předpokládám, že mé pohledy nic nezpůsobily. Miluje mě, protože mě miluje; i kdybych na něj dělala oči sebevíc, nemiloval by mě, kdyby to nemělo být.
A ostatně člověk se má na lidi dívat jedině tehdy, když u nich vidí sklon dvořit se mu.
Vložený listAnnotation ultérieure de Marie, 1875
[Poznámka: 1875. důkaz Girotta I]
Walitský řekl, že jsem ho do sebe zamilovala; musím taky říct, že jsem každý večer u nás doma vyprávěla o svých denních pokrocích, a Walitský říká, že jsem vinna, že jsem na něj dělala oči, a že proto... Ale to vůbec není pravda. Prostě proto, že tak to je. A ostatně necítím sebemenší výčitky svědomí.
Déšť přestane a jdeme na promenádu, kde celý den člověk vidí muže, kteří stojí za podívanou. Večeříme na balkóně u Baase. Hrabě byl celou dobu s námi a najednou přichází večeřet vedle nás. Z dálky si strčil obrovského raka do úst, aby napodobil štiku — myslel si, hlupáček.
Už nemá ty způsoby, které jsem mu vytýkala, ale naopak, už nějakou dobu je horlivý, klidný, ba prosebný. Ubohý chlapec — říkám ubohý chlapec, protože je to zvykem v knihách a v divadle, ale ani jednou jsem ho nepolitovala a nelituji ho ani teď.
Málem jsem zapomněla vyprávět jednu podivnou historku.
Od té doby, co jsme v Cour de Londres, vidíme, jak kolem chodí všichni muži; Gericke také, ale dnes během návštěvy Poláků obcházel obzvlášť, chodil sem a tam, tvářil se, jako by vcházel do každého domu, a nevstoupil do žádného, vypadal nerozhodně. Dina byla v ráži, dívala se skrz okenice a byla bez sebe radostí, nasazovala dokonce ty své manýry, které u ní nemám ráda, a pořád se mnou chtěla mluvit o Gerickem; bylo mi dost špatně a každou chvíli jsem ji usazovala, až jsem nakonec řekla:
„Dino, prosím tě, nech mě na pokoji, dnes nejsem s to snášet všechny tvé laskavůstky, ty jsi šťastná, že o tom můžeš mluvit, ale já na to nemám náladu.“
To bylo příliš — když je člověk příliš káraný, zatvrdí se a místo toho, aby se styděl, chce ukázat, že se nestydí. Právě to udělala.
Najednou se Gericke několikrát podívá na naše okna, prochází sem a tam, zase se dívá, nakonec se na něco zeptá jedné kolemjdoucí a zamíří k našim dveřím. Tu Dina vyskočí od okna až na svou postel, směje se, křičí, řve a tak se červená, že má rudá i záda, zatímco vzadu v pokoji předvádí mimořádný taneční krok.
Hnusilo se mi to; protože pro mne ten Gericke znamená pramálo a kdybych ho neznala osobně, nebyl by vůbec nic. Od té doby, co utíká, se jím už nezabývám.
Když jsem ho viděla vcházet, uhodla jsem, že přišel zanechat vizitky, P.P.C., protože několikrát řekl, že odjede devátého, a dnes je osmého. Tak to bylo — zanechal tři vizitky. P.P.C., zde je jedna:
Věčný odpočinek Darebák a ďábel, Smělý, milý, Obratný, vlídný, Smíšek u tabule, Lehkovážný, všude slavený
Je rozmazlené dítě, poddané kráse.
Po večeři beru hezký kočár se dvěma koňmi a s rolničkami jako vévoda a jedeme — Dina, Walitský a já — k Morteau, na Promenádu Francouzů a na Promenádu Angličanů, a tam proto, že pan de Biesme jezdí vždycky z té strany — to on mě tam táhne.
Máma byla doma a vítá nás:
„Doria Pamphilii,“
zdá se, že ji to jméno neopouští už celý den; je to druhý Plobster.
Od té doby pokaždé, když ho vidíme, vtipkujeme. V deset na bál — máma v meruňkových šatech vyšívaných růžemi, klasy a lístky, Dina v černém od Wortha a já v bílém, rovněž od Wortha. Vlasy na zádech nahoře svázané mašlí stejnou jako na šatech, jako děti. Markéta je na bále, Doria za její židlí; má kolem sebe své dámy a pány a dámy a pány pruské princezny.
Jsme dost samy a navíc tu není ani jeden bataklán, což mě utěšuje. Jurybarren, Walitského idol, a del Puente odjeli. Robensonová už nemá ty dva, kteří u ní dělali všechno. Jdeme s hrabětem, tím věčným hrabětem, do divadelního salónu a zůstáváme tam téměř celý večer. Dvakrát jsem tancovala s mladým Lutyšanem, kterého představil Kirsh, a dvakrát s Polákem.
Pokračoval ještě ve své historce, že se mladík rozhodl utéct, protože od prvního okamžiku viděl bariéru. Ta dívka neměla nebo se zdálo, že nemá srdce, a že ani ten mladý muž už žádné mít nechce a chce se po zbytek svého života jevit lhostejným jako ona.
„Ale to je hloupé, pane, ta dívka je lhostejná přirozeně, zatímco ten mladý muž bude lhostejný, ale u něj bude ta lhostejnost nucená, falešná.“
Komentovala jsem nahlas to, co říkal.
„Proč se nepokusí tu bariéru překonat?“
„Nuže, jestli neskočí, tak si zláme nohy a je to,“ řekla jsem.
napříč stránkou
Jak podivní jsou muži! Myslí si, že nemáme srdce, protože je nemilujeme!
Je to riskantní.
„Kdo neriskuje, nic nezíská.“ A pak pokračoval atd. atd. atd. atd.
Ještě jednou jsem ho přistihla, jak na mě upírá pohled, jak to občas dělává.
Poslouchala jsem ho a dívala se na Doriu a de Biesma; na toho posledního jsem se nedívala, protože jsem ho neviděla, ale myslela jsem na to, že ho chci vidět.
V půl dvanácté odcházíme; tři kroky před posledními sloupy mi malý mladík nabízí rámě:
„Chcete?“ (tak často ho odmítám).
„Ovšemže, sama jsem vás o to požádala, vy jste mi ho nenabídl.“ Skutečně jsem ho požádala, abych mohla odejít.
Ve chvíli, kdy jsem to říkala, pan de Biesme, který se na mě nikdy nedívá, zvedl ke mně oči. Byla jsem okouzlena a v chodbě jsem řekla, že mě mrzí odcházet, že bych se chtěla vrátit. A vracíme se; jdu do divadelního salónu a předstírám, že někoho hledám, abych ho cestou zpátky mohla ještě vidět.
„Marie, vpravo, vpravo,“ říká mi Dina.
„Není tam,“ říkám, otáčím se a dívám se vpravo.
Je tam jen Plobster.
„Ale ano, i on tam je.“
A otočila jsem se ještě dvakrát, aniž bych ho viděla, zato jsem viděla Doriu — ten musí být udivený. Třikrát jsem se otočila, jako bych se dívala na něj.
Šla jsem zavěšená do malého. Teprve při odchodu jsem zahlédla svého krásného neznámého, jak sedí na první pohovce vpravo od vchodu. Protože jsem procházela za sloupy, viděla jsem jen jeho záda. Vrátila jsem se do sálu, abych ho viděla! To je jisté. Je to podivné — ne, vůbec ne, líbí se mi a byla jsem nadšená, že na mě ráčil vrhnout pohled.
Je ženatý, myslím; to by byla škoda.
Ale opravdu se mi líbí. Od prvního okamžiku jsem jasně viděla, že to není žádný ničema.
Hle, neštěstí být ženou. Kdybych byla mužem a líbila se mi žena, nechala bych se představit a dvořila bych se jí — ale běda, jsem žena.

Poznámky

Pozn. překl.: P.P.C. — Pour Prendre Congé (na rozloučenou), zkratka na vizitkách zanechávaných při odjezdu. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky (s italským pravopisem): „Requiem eterno“. ↩
Pozn. překl.: Francouzské znění veršů: „Canaille et diable, Hardi aimable, Adroit affable, Rieur à table, Léger partout fêté Est un enfant gâté Soumis à la beauté.“ Akrostich: počáteční písmena veršů (Canaille, Hardi, Adroit, Rieur, Léger, Est, Soumis) dávají jméno CHARLES, křestní jméno barona Gericka (srov. záznam z 12. července); v překladu se ztrácí. ↩