Sobota 8. srpna 1874

Nevycházím, prší; otec a syn Merjeewští jsou na návštěvě, ale do salónu nejdu.
Ve čtyři jdeme do Redouty, kde kvůli dešti hraje hudba, ale nikdo tam není. V čítárně mě hrabě prosí, abych si zahrála domino; odmítám. Hraje s Dinou, která je jeho důvěrnicí, jíž o mně mluví napůl slovy a která mu rozumí a ukazuje se laskavá. Je to velké štěstí najít člověka, který naslouchá a chápe se shovívavostí.
Konečně mám jistotu, miluje mě; lituji ho.
Je to poprvé, co mě někdo miluje, a jak. Ten ubohý hrabě — miluje s tolikerou odvahou, mlčenlivostí, noblesou; nikdy slovíčko navíc, nikdy se nepokusil dotknout se mé ruky, přiblížit se ke mně, zatímco já jsem jednou při tanci schválně otřela svou hlavou o jeho tvář; jednou, když jsem vstávala (v Remonchamps, když jsem přeskočila příkop), jsem stiskla jeho paži silněji, než bylo nutné, když mi ji nabídl.
Jen občas, když jsem se nedívala, jsem cítila, že se na mě dívá s takovou láskou, že jsem se červenala, a pokaždé, když jsem se dotkla jeho ruky, cítila jsem, že se nedotýká mojí jako rukou jiných, protože ten dotyk mě přiváděl k chvění. Vidouc se tak milovanou, jsem vděčná.
Sobota 8. srpna 1874 — pokračování
Vždycky jsem měla ten pocit, že mě nikdo nebude milovat.
Bdí, nejí, píše v noci, má nervové záchvaty; jeho matka si na to denně stěžuje mámě. Vždycky jsem s ním zacházela hůř než se psem — je pravda, že jsem se na něj občas podívala. Ale předpokládám, že mé pohledy nic nezpůsobily. Miluje mě, protože mě miluje; i kdybych dělala všechny oči světa, nemiloval by mě, kdyby to nemělo být.
A ostatně člověk se má na lidi dívat jedině tehdy, když u nich vidí sklon dvořit se mu.
[Poznámka: 1875. důkaz Girotta I]
Walitský řekl, že jsem ho do sebe zamilovala; musím taky říct, že jsem každý večer u nás doma vyprávěla o svých denních pokrocích, a Walitský říká, že jsem vinna, že jsem na něj dělala oči, a že proto... Ale to vůbec není pravda. Prostě proto, že tak to je. A ostatně necítím sebemenší lítost.
Déšť přestane a jdeme na promenádu, kde celý den člověk vidí muže, kteří stojí za podívanou. Večeříme na balkóně u Baase. Hrabě byl celou dobu s námi a najednou přichází večeřet vedle nás. Z dálky si strčil obrovského raka do úst, aby napodobil štiku — myslel si, hlupáček.
Už nemá ty způsoby, které jsem mu vytýkala, ale naopak, už nějakou dobu je horlivý, klidný, ba prosebný. Ubohý chlapec — říkám ubohý chlapec, protože je to zvykem v knihách a v divadle, ale ani jednou jsem ho nepolitovala a nelituji ho ani teď.
Málem jsem zapomněla vyprávět jednu podivnou historku.
Od té doby, co jsme v Cour de Londres, vidíme procházet všechny muže; Gerickeho také, ale dnes během návštěvy Poláků obcházel obzvlášť, chodil sem a tam, tvářil se, jako by vcházel do každého domu, a nevstoupil do žádného, vypadal nerozhodně. Dina byla v ráži, dívala se skrz okenice a byla bez sebe radostí, nasazovala si dokonce ty drobné výrazy, které u ní nemám ráda, a stále mi chtěla mluvit o Gerickem; bylo mi dost špatně a každou chvíli jsem ji usazovala, až jsem nakonec řekla:
— Dino, prosím tě, nech mě na pokoji, dnes nejsem ve stavu snášet všechny tvé laskavůstky, ty jsi šťastná, že o tom můžeš mluvit, ale já na to nemám náladu.
To bylo příliš — když je člověk příliš káraný, zatvrdí se a místo toho, aby se styděl, chce ukázat, že se nestydí. Právě to udělala.
Najednou se Gericke opakovaně dívá na naše okna, prochází sem a tam, zase se dívá, nakonec se na něco zeptá kolemjdoucí a zamíří k našim dveřím. Tu Dina vyskočí od okna až na svou postel, směje se, křičí, řve a červená se natolik, že jí zčervenala záda, zatímco vzadu v pokoji předvádí mimořádný taneční krok.
Hnusilo se mi to; protože pro mne je ten Gericke málo a kdybych ho neznala osobně, nebyl by vůbec nic. Od té doby, co utíká, se jím už nezabývám.
Když jsem ho viděla vcházet, uhodla jsem, že přišel zanechat vizitky, P.P.C., protože několikrát řekl, že odjede devátého, a dnes je osmého. Tak to bylo — zanechal tři vizitky. P.P.C., zde je jedna:
Requiem eterno Canaille et diable, Hardi aimable, Adroit affable, Rieur à table, Léger partout fêté
Est un enfant gâté Soumis à la beauté.
Po večeři beru hezký kočár se dvěma koňmi a s rolničkami jako vévoda a jedeme — Dina, Walitský a já — k Morteau, na Promenádu Francouzů a na Promenádu Angličanů, a tam proto, že pan de Biesme jezdí vždycky z té strany — to on mě tam táhne.
Máma byla doma a vítá nás:
— Doria Pamphilii,
zdá se, že ji to jméno neopouští už celý den; je to druhý Plobster.
Pokaždé, když ho vidíme, vtipkujeme. V deset na bál — máma v meruňkových šatech vyšívaných růžemi, klasy a lístky, Dina v černém od Wortha a já v bílém rovněž. Vlasy na zádech nahoře svázané mašlí stejnou jako na šatech, jako děti. Markéta je na bále, Doria za její židlí; je obklopena svými dámami a pány a dámami a pány pruské princezny.
Jsme dost samy a navíc tu není ani jeden bataklán, což mě utěšuje. Jurybarren, Walitského idol, a del Puente odjeli. Robensonová už nemá ty dva, kteří u ní dělali všechno. Jdeme s hrabětem, tím věčným hrabětem, do divadelního salónu a zůstáváme tam téměř celý večer. Dvakrát jsem tancovala s mladým Lutyšanem, kterého představil Kirsh, a dvakrát s Polákem.
Pokračoval ještě ve své historce, že se mladík rozhodl utéct, protože od prvního okamžiku viděl bariéru. Ta dívka neměla nebo se zdálo, že nemá srdce, a že i ten mladý muž chce žádné nemít a jevit se lhostejným jako ona po zbytek svého života.
— Ale to je hloupé, pane, ta dívka je lhostejná přirozeně, zatímco ten mladý muž bude lhostejný, ale u něj bude ta lhostejnost nucená, falešná.
Komentovala jsem nahlas to, co říkal.
— Proč se nepokusí tu bariéru překonat?
— Nuže, jestli neskočí, tak si zláme nohy a je to, řekla jsem.
[Na příč stránky: Jak podivní jsou muži! Myslí si, že nemáme srdce, protože je nemilujeme!]
Je to riskantní.
— Kdo neriskuje, nic nezíská. A pak pokračoval atd. atd. atd. atd.
Ještě jednou jsem ho přistihla, jak na mě upírá pohled, jak to občas dělává.
Poslouchala jsem ho a dívala se na Doriu a de Biesma; na toho posledního jsem se nedívala, protože jsem ho neviděla, ale myslela jsem na to, že ho chci vidět.
V půl dvanácté odcházíme; tři kroky před posledními sloupy mi malý mladík nabízí rámě:
— Chcete? (tak často ho odmítám).
— Ovšemže, sama jsem vás o to požádala, vy jste mi ho nenabídl — skutečně jsem ho požádala, abych mohla odejít.
Ve chvíli, kdy jsem to říkala, pan de Biesme, který se na mě nikdy nedívá, zvedl ke mně oči. Byla jsem okouzlena a v chodbě jsem řekla, že mě mrzí odcházet, že bych se chtěla vrátit. A vracíme se; jdu do divadelního salónu a předstírám, že někoho hledám, abych ho cestou zpátky mohla ještě vidět.
— Marie, vpravo, vpravo, říká mi Dina.
— Není tam, říkám, otáčím se a dívám se vpravo.
Je tam jen Plobster.
— Ale ano, i on tam je.
A otočila jsem se ještě dvakrát, aniž bych ho viděla, ale vidouc Doriu — ten musí být udivený. Třikrát jsem se otočila, jako bych se dívala na něj.
Byla jsem na rámě malého. Teprve při odchodu jsem zahlédla svého krásného neznámého, sedícího na první pohovce vpravo u vstupu. Protože jsem procházela za sloupy, viděla jsem jen jeho záda. Vrátila jsem se do sálu, abych ho viděla! To je jisté. Je to podivné — ne, vůbec ne, líbí se mi a byla jsem nadšená, že ráčil na mě vrhnout pohled.
Je ženatý, myslím; to by byla škoda.
Ale opravdu se mi líbí. Od prvního okamžiku jsem jasně viděla, že to není žádný ničema.
Hle, neštěstí být ženou. Kdybych byla mužem a líbila se mi žena, nechala bych se představit a dvořila bych jí — ale běda, jsem žena.

Poznámky

Pozn. překl.: P.P.C. — Pour Prendre Congé (na rozloučenou), zkratka na vizitkách zanechávaných při odjezdu.
Pozn. překl.: Francouzský veršík na vizitce: „Věčný odpočinek / Lump a čert, / Odvážný, milý, / Obratný, přívětivý, / Smavý u stolu, / Lehkonohý, všude slavený // Je rozmazlené dítě Podrobené kráse."