Středa 5. srpna 1874

Vůbec nevycházím, jsem nemocná, pokračuji v šití svého šedého živůtku. Jdeme večeřet k Baasovi, prší.
Mám ráda Spa a často mám ráda Nice. Představuji si Nice, to jest naši villu jedno odpoledne po dešti a Blackprincea na Promenádě se svými dvěma psy. Dnes večer se koná koncert pro chudé, na kterém jsem měla zpívat.
Bílé šaty od Wortha, vlasy rozpuštěné, jsem růžová a hezká. Nacházíme místa v první řadě vpravo; po straně je princezna Markéta se svou dvorní dámou, markýzou de Villamarina a markýzem; pak přichází kníže Doria a sedá si za princeznu a hovoří s ní. Vlevo před námi v rohu jsou Gericke s hrabětem, Paparigopoulos, jeho bratranec, de Jahal, o kousek dál markýza, hraběnka Merjeewská a paní Paparigopoulos. Slečny z hotelu d'Orange zpívají.
Stále se dívám na Doriu; viděla jsem ho poprvé na Pouhonském náměstí, když jsem šla sama kupovat ovoce k Delannoisovi — nevěděla jsem, kdo to je. Není hezký, ale je distinguovaný a vysoký.
Podívala jsem se na něj ve chvíli, kdy vcházel, a pak ještě dvakrát nebo třikrát — nebylo možné ho nevidět, protože byl za Markétou a já se na ni dívala často. On se díval taky, a na konci večera máma řekla:
— Ani od tebe... ani od nás neodtrhl oči celý večer, zatímco mluvil s Markétou.
Mám ráda, když se na mě dívají lidé z dobrých kruhů, zvlášť lidé tak vynikající po všech stránkách jako kníže Doria.
Vracím se a abych usnula, vymýšlím si o něm příběh.
Malý Polák byl jako led, ubohý nešťastník, [Škrtnuto: když] mám chuť si ho vzít. Chci být hodná, chci ho vzít s sebou do Nice, chci, aby byl šťastný, abych ho mohla učinit nešťastným. Pociťuji velké uspokojení, cítíc, že mám moc být zlá, být krutá.