Úterý 4. srpna 1874

Tamančevovi jsou v Ostende a dvakrát nám telegrafovali; je velmi příjemné najít staré známé. Lausberg pronajal svůj byt na měsíc, a protože zůstáváme jen týden, stěhujeme se do hotelu Cour de Londres naproti Pouhonu, ale z boku.
Beru si železitou koupel, pak jdu obědvat k Baasovi s mámou. Vidím muže, jak vystupuje po několika schodech vlevo, najednou se skloní, pozdraví a jde si stoupnout na druhou stranu zády k nám. To je ten okouzlující Gericke, kterého jsme vyplašili.
Řek se neodvážil přijít s námi mluvit, dokud Gericke neodešel.
Stěhujeme se, máma řve, naříká, tahá námi; je tu střelba na holuby, Paul tam je už dlouho a střílí. Suše říkám, abychom šli; máma namítá, že jsem neupozornila předem, protože jsem nekřičela!
— To proto, že jsem nekřičela, tak řvu teď!
— Skutečně, člověk se považuje za pozvaného a upozorněného teprve, když řvu a křičím týden předem. To mě unavuje.
Spokojím se s němou nespokojeností, s myšlenkou, jak všechny v tuto chvíli nenávidím, jak mě mučí, dráždí, nudí, a se vzýváním Hamiltona nebo Wittgensteina, jak to dělávám v podobných případech.
— Ale já, slečno, já jsem vám přece nic neudělal?
— Vy taky!
— Jak to!
— Ne, vy jste nic neudělal, to oni mě trýzní — vysvoboďte mě rychleji, jste hodný, budu žít tak krásně, budu tak šťastná.
Pak mi vezme ruku a dívá se na mě. Hle, jakými šílenostmi jsem se zabývala. Ale opravdu mě dráždí k zbláznění!
Stěhuji se a zabývám se úpravou živůtku; jsem růžová, ale bolí mě hlava. Hrabě přichází na návštěvu, právě se vrátil; nevycházím ho přivítat.
Abychom šli na večeři k Baasovi, je tahání, proklínání, nekonečné řvaní — a pak máma jde s výrazem odsouzence, kráčí, jako by ji vedli na popravu, a ukazuje veřejnosti nemožný obličej. To mě rozčiluje!!! Večeřím dobře, ale pospíchám, protože všichni se dívali na mámin výraz.
Cestou zpět nás potkal de Bauche a mluvil o mámině špatné náladě — nebylo těžké si jí všimnout!
Oblékáme se na návštěvu u markýzy.
Jsem v bílém od Wortha, vlasy rozpuštěné, velmi hezky. U ní jsou ti, co vždy, hodně se tancuje; týrám hraběte, ani jeden tanec; jsou to Winslow a Ladd, kdo mi dvoří, a hodně. Hrabě se schovává.
Pořádá se jakýsi kotilión; ani jednou jsem si nevybrala hraběte. Navrhuji hrát na kočku a myš, to se jako figura kotiliónu velmi líbilo. Nebyl tu ani jeden muž.
Oba Merjeewští a máma tancovali polskou mazurku, kterou vidím poprvé a kterou považuji za příliš bujnou. Žena a muž se na sebe vrhají, člověk má chuť na ně vylít kbelík studené vody. Nemohla bych ji tancovat s mužem, který by se mi líbil. Člověk se pořád ocitá v jeho náruči.
Je po druhé hodině, řítím se jako lokomotiva a jsem se sebou spokojená. Ať žije Worth! Laferrière je potvora.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „make haste" — pospíchám.