Sobota 1. srpna 1874

Jsem ohyzdnější než kdy jindy, stydím se ukázat s takovým obličejem.
Ve tři odjíždíme. Máma má na sobě toaletu z černého sametu, bílého mušelínu, krajkových guipurů a fialového hedvábí, klobouk s květinami ladícími k šatům; Dina v černém, velmi hezká, a já v bílém se stříbrem, černý klobouk. Jsem bledá a ošklivá.
Pořadatelé slavnosti jsou pánové Kean, Clark, Winslow, Body, Merjeewský, Angillé a Paparigopoulos (který uražen nepřišel).
Bohužel je obloha šedivá a uprostřed slavnosti začne pršet.
Co se hostů týče, byli tam ti obvyklí, Američané a my.
Příjezd princezny byl ohlášen troubením. Je krásná a půvabná, prostá a milá.
Zúčastnila se hry Aunt Sally a se špetkou podvádění vyhrála první cenu; Dina dostala druhou, slečna Leesová třetí a já jsem byla špatná čtvrtá.
Gambart je zářivý a pobíhá. [Škrtnuto: Po hře] Během hry nepřestalo pršet a navzdory dešti princezna zůstala v zahradě. Obsluhu vykonávaly jako vždy dvě anglické služky v plátěných šatech.
Všichni byli v běžném oblečení.
[Škrtnuto: Po] Mezi Aunt Sally a ostatními hrami jsme vešli do salónů a Malézieux zpíval jeden popěvek za druhým. Princezna se zdála spokojena a sama ho požádala, aby zpíval dál.
Všude nás náhoda usazovala vedle ní.
Po zpěvu hry začaly znovu; pršelo, ale zůstali jsme v zahradě až do konce.
Paní Malézieuxová hostila a měla tu čest sedět vedle princezny a hovořit s ní.
Závod gentlemanů vyhrál pan Kean. Následovalo občerstvení všeho druhu a pak odjezd.
Večeřím s mámou v hotelu d'Orange, ne u společného stolu.
Přecházejíce ulici potkáváme Gerickeho, který zdraví; máma mu pozdrav opětuje, já předstírám, že nevidím.
Oblékám mámu a česám ji, je v červeném. Já jsem v růžovém, černé botičky a rukavice, vlasy rozpuštěné svázané vzadu hřebenem e tutto. Vypadám velmi dobře, bílá jako sníh a růžová, zvláště na bále jsem byla růžová.
Je tu Moldavan, jakýsi pan Filipesco, bohatý s příjmem pěti set tisíc franků ročně; ukázali mi ho a říkají, že je duchaplný. Je malý, tmavý, oholený a naprosto bezvýznamný.
Sedíme vedle židlí připravených pro princeznu; jiná místa nebyla. Přichází oblečena jako pravá italská princezna z doby Medicejských.
Bál je velmi živý. Páni de Jahal, Merjeewský a Papa jsou naši tanečníci; nepočítám dva další sedláky.
Gericke je ve svém koutě s Angličankami a připadá mi zajímavý.
Obdivuji pana de La Roussellière. Krátce před naším odchodem jde máma na kus řeči s markýzou, která je podle svého zvyku vpravo u dveří. Vedle ní hrabě Merjeewský, vedle Filipesco, který se dívá a usmívá se, [Škrtnuto: na něj často] jako vždy připraven vložit slovíčko.
Polský hrabě mi oznamuje svůj odjezd.
— Kdy?
— Zítra.
— Kam?
— Výlet na dva dny.
— Cože, v den dostihů?
— Ano.
— Myslela jsem, že pojedu na koni na dostihy.
— Jsem z toho zoufalý, jsem zarmoucený.
— Proč děláte to, co vás rmoutí?
— Člověk často musí.
— Ne když chce.
— Jet na koni a mluvit o minulosti?
— Ano, pokud ta minulost byla příjemná.
— Jak mohu vědět, zda vám ta minulost byla příjemná?
— Nevím, povím vám jednu historku —
— Tak tedy.
— Jednoho dne přijede do Spa mladá dívka se svou rodinou; téhož dne přijede mladý muž, také obklopený svou rodinou. Protože ta mladá dívka od prvního okamžiku poutala obecnou pozornost, ten mladík si jí všiml a líbila se mu od prvního momentu, co ji spatřil.
— A dál.
— Potom se seznámili, mladý muž viděl, že ta dívka je duchaplná a vzdělaná a že ona... tohle říct nechci.
— Ne, řekněte to, chci slyšet celou historku.
— Ach, vy chcete? Tak tedy že ráda pletla a pletla hlavy celému světu.
— Jak to pletla hlavy? (opravdu jsem nepochopila, myslela jsem na něco jiného).
— Ano, pletla hlavy... zkrátka.
— Ach, ano! řekla jsem, konečně jsem pochopila.
Seznámili se blíže a vídali se téměř každý den; mladý muž tu dívku miloval čím dál víc. Ještě nedokončil studia a neměl odvahu je jít dokončit, ale ta dívka mu řekla, ať jede; odjel a vrátil se spokojen, že dokončil studia — přirozeně —, ale když se vrátil, viděl, že se věci změnily. Rozhodl se na tu dívku zapomenout; miloval ji, a proto se jevil chladný a odtažitý — protože ji miloval, proto se jevil zdrženlivý a ledový (to je pravda). Rozhodl se na ni zapomenout a vyhýbal se jí. Říci vám, kolik hodin strávil v melancholii, smutku! v zoufalství! nevím, bylo by třeba květnatějšího jazyka, než je ten můj, abych vám o tom dal představu; zkrátka nyní pomýšlí na cestu, aby na tu dívku zapomněl — viděl jsem toho nešťastného mladíka, litujete ho, slečno?
Jeho hlas byl čím dál dojatější a ke konci se snažil zabránit mu v chvění.
— Je-li nešťastný, lituji ho; lituji všechny, kdo jsou opravdu nešťastní.
— Litujete ho?
— Ano, řekla jsem dobromyslným tónem, je-li nešťastný.
— Viděl jsem toho mladíka, pokračoval ohyzdný hrabě, říkal mi, že odjíždí — co mu radíte, odjet nebo zůstat?...
V tu chvíli mě máma zavolala k odchodu.
— Řekněte tomu mladíkovi, ať se poradí se svým srdcem, řekla jsem mu klidně a podávajíc mu ruku. Dobrou noc — a aniž bych se na něj podívala, vyšla jsem.
Byl rozrušený, ten ošklivec, a při mluvení vynakládal velké úsilí, a já seděla vedle něj, klidná a lhostejná, bez pohledu na něj, poslouchajíc s naivním výrazem. V chodbě s obrazy se zastavujeme; pan Body kráčí s Dinou, která s ním mluví horlivě, bezpochyby proto, že Filipesco šel za ní. Máma si sedá, pan de Jahal přichází.
— A naše pláště? ptám se. Nepřinesli je.
— Jak to, ach Walitský, nepřinesl jste naše pláště, jen se podívejte na toho pána, který nám nepřinesl naše pláště!
Celou dobu jsem tak mluvila; při odchodu ze sálu se mě zmocnil záchvat veselí, dobré nálady.
Pravda je, že Filipesco kráčel za mnou a inspiroval mě. Pět set tisíc franků, to nestačí na muže, kterého člověk nemiluje. Konečně byl představen.
— Pan Filipesco, student práv.
Máma ho pak představila Dině a mně.
Máma mu řekla, že se musí tancovat; pak Body řekl, že je velmi plachý; načež, obrátivši se k někomu vpravo, říkám polohlasem a ochranitelským tónem: To přejde.
— Mládí a plachost jsou vady, které přecházejí — říká máma.
Jakmile jsme na schodech, pospíchám vyprávět historku toho protivného hraběte, slovo od slova; máma říká, že nesmíme jet do Ostende, protože tam jede on, chce ho šetřit. Jaká hloupost — musím ho přimět, aby mi přímo řekl, že mě miluje, ještě nejsem přesvědčená.
Řekla jsem nahlas všechno, co si myslím a co píšu o tom protivném chlapci — je tak ošklivý, ubohý člověk!
[Na okraji: Hamilton.]
Řekla jsem dokonce, že jako důkaz ho požádám, aby se mnou v kasinu v sobotu tancoval galop Merkura z Orfea. Máma se rozhoří, říká, že je to zlé, ale já si toho nevšímám, říká to a myslí si totéž co já. Dina mi nesměle tleská, co se mne týče: Ach, už předem, když na to pomyslím, jaký to na mě dělá dojem! Ale neudělá to, ten mizera — ujišťují mě, že ano, já myslím, že ne.
Proč bych ho trpěla, když nic neudělá?
Když jsem ulehla, napadlo mě, že bych se mohla vdát za Filipesca, ale v tu samou chvíli jsem řekla, že bych byla nespokojená, protože bych litovala Blackprincea.
Řekla jsem Blackprince, protože to, co jsem si myslela, je tak hloupé, že se stydím napsat pravé jméno. Proč jsem vlastně hned pomyslela na Blackprincea, nejsem snad bláznice! Pomyslela jsem na něj, protože je to muž [Škrtnuto: urozený] velmi urozený a velmi bohatý a protože je podle mého vkusu. Proto — protože jsou věci, které se člověk neodváží napsat, věci, které se myslí, ale napsané se stanou tupými a směšnými. Stokrát si říkám, abych psala, jak myslím, a pokaždé váhám; vždyť je směšné říct bez obalu: hle, kníže Wittgenstein, je velmi bohatý a líbil by se mi, kdybych ho mohla mít, chtěla bych si ho vzít. A pak jiný den vidím jiného a říkám si: Hle, takový a takový pán, je urozený atd. Je to naprosto směšné a je to naprosto pravda. Tak přemýšlím.
Musím tak přemýšlet, nenarodila jsem se, abych žila, jak žijeme, a změnit to mohu jedině sňatkem. Hledám tedy muže, který by mi mohl dát to, po čem toužím a co potřebuji. Výměnou tomu muži slibuji, že mu budu ve všem příjemná a přiměji ho věřit, že ho miluji — to je, jako bych ho milovala —, že ho jedním slovem učiním šťastným, jak nejlépe budu moci, tedy lépe než kdokoliv jiný. Zaslouží-li si to ten muž a umí-li si vydobýt můj respekt a lásku, zůstanu mu věrná; pokud ne, zůstanu mu věrná stejně, ledaže by nastala nepředvídaná situace — ne, nikdy nebudu mít odvahu podvést muže, který mě miluje a kterého nenenávidím, ke kterému budu mít trochu sympatie; a jelikož si nikdy nevezmu muže, kterého bych nenáviděla nebo ke kterému bych neměla žádnou sympatii, ledaže by to byl král nebo skoro, nikdy svého muže nepodvedu.
Ostatně vezmu-li si muže, který mi je lhostejný, budu k němu mít sympatii, protože jsem si ho vzala.
Tak přemýšlím, odkdy si pamatuji; můj první muž byl Miloradovič, máma dokonce našla papír, na kterém jsem napsala: Dokud budu mít tento papír, budu mít naději, že si vezmu Gricju — a pak několik dalších věcí. Ale to je čtyři roky; můj druhý byl baron Finot, ale to byl omyl, a můj třetí se stal vévoda z Hamiltonu — ten byl příliš krásný, než aby to byla pravda. Milovala jsem ho a spojoval všechny vlastnosti, jaké jsem si jedině já mohla představit.
Bylo to také příliš krásné, proto to nebyla pravda.
Nemohlo to být, bylo by to dokonalé štěstí (podle mne) a dokonalé štěstí neexistuje. Říkám dokonalé štěstí, protože všechny nepříjemnosti, které by jinou zastavily, bych přijala s radostí.
Jedním slovem tak přemýšlím.
Teď, když se z toho stalo fiasko, si už netroufám po nikom toužit ze strachu, že bych bez mimořádné lásky byla pokořena. Proto váhám psát. Myslím jako dřív, ale váhám to psát.
Ale s trochou úsilí se mi podaří napsat všechno. Myslím, že po Hamiltonovi je dosud jen Wittgenstein.
Nemiluji ho, ale líbí se mi; kdo ví, možná a dokonce bezpochyby bych ho milovala, kdyby se věci zařídily. Přemýšlím o budoucnosti, neboť v tuto chvíli se v mé mysli nikdo nemůže srovnávat s Notlimahem. Považuji ho za tak mimořádného, tak nadřazeného, tak originálního, tak podle mne dokonalého, obdivuhodného, že nenacházím dostatečně velká slova, abych ho vylíčila.
To znamená, že je stvořen tak podle mne, že bych sama neudělala nic lepšího. Natolik je ve všech bodech mým ideálem, že je víc než můj ideál, dokonalejší než sama dokonalost. Budu tak smýšlet vždy, nejen teď. Ptám se sama sebe, jestli mu já sama nevymýšlím všechny ty dokonalosti, protože se mi líbí.
Řekla jsem, že bych mohla milovat toho druhého, bezpochyby, budu si dokonce často myslet, že ho miluji víc než Hamiltona, ale Hamilton byl, je a bude božstvem. Natolik ho miluji a natolik ho stavím nade všechny, že zbožňování, které k němu chovám, mi nezabrání milovat jiné; ta největší láska, kterou k jinému pocítím, je tak nepatrná, ve své samotné nesmírnosti vedle — ne vedle, u nohou kultu, jaký k tomu muži chovám, že to jsou dvě odlišné věci a jedna neruší druhou. Stejně jako budu milovat svého muže a přitom budu koketní s jinými a budu moci některé vyznačit, protože opět je to něco naprosto jiného a jedno neškodí druhému. Tímto způsobem není možné na mě žárlit.
Ale kdybych měla vévodu z Hamiltonu, měla bych jen jeho — od sebemenšího pohledu, od nejnevinnější koketérie, vše by patřilo jemu; byl by mým [Škrtnuto: ctitelem] tanečníkem na bále, mým ctitelem na pár dní, mým milencem, mým manželem, [Škrtnuto: mým otcem] mou matkou, vším, vším — natolik by byl pro mne vším, že bych nikoho jiného nepotřebovala; ne — chtěla bych lidi kolem, aby viděli mé štěstí! Aby tváří v tvář lidské přítomnosti a bídě jsem cítila, jak jsem šťastná, a aby on byl přede všemi na mě hrdý.
Tolik jsem toho řekla, že mám pocit, že lžu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „Aunt Sally" — pouťová hra, při níž se háže klacky na dřevěnou hlavu.
Pozn. překl.: Italsky: „e tutto" — a tak dále, a to vše.