Pátek 31. července 1874

V noci mi byla zima, pod očima mám modré kruhy, jsem bledá. Trochu mě bolí hlava. Paul mi vypráví rozkošnou historku: dnes v noci všechna mládež ze Spa vyšla ven a vyměnila vývěsní štíty u všech obchodů. Dali lucernu do hotelu de Flandre, všechny květiny z Pouhonu k Robensonové, Trafiku do cukrárny, ohromný pravěký kočár [Škrtnuto: umístili] doprostřed aleje des sept heures a několik dalších hloupostí. Sami se při sebemenším hluku uchylovali na Annette et Lubin, kde čekali na úsvit; de Thiers utekl na venkov, protože ho chytili četníci.
Myslím, že až budu nezávislá, nechám pod svým vedením mladé muže dělat takové věci a ještě roztomilejší. Budou mě zbožňovat.
Jsem zdravá, ale mám kruhy pod očima a jsem bledá.
Brandon
[Škrtnuto: Škrtnuto: Nodnarb]
Zítra Gambart pořádá zahradní slavnost, jejíž program je následující.
Už dlouho jsme nebyli na promenádě; dnes je to rozptýlení. Nacházíme hraběnku Merjeewskou samotnou pod stromem, z druhé strany stromu byla princezna Markéta se svým doprovodem. Ta ubohá hraběnka! Její manžel měl tu drzost přivézt s sebou druhou Thérèse. Otec Thérèse to snáší, je velmi spokojený a neustále se vnucuje té ubohé ženě. Jaká rodina! Ale otec Witoslowský, to mě překvapuje.
Hraběnka téměř řekla, téměř všechno; v každém případě řekla dost na to, abych se utvrdila ve svých podezřeních.
Jaká rodina!
Nemám ráda hraběcí pohledy.
Večeře v hotelu de Flandre; abych se tam dostala, vzala jsem si osla. Na dvoře potkáváme Robensonovou, Rowovou, Laddovou, paní Laddovou, Winslowa na koni. Když jsme šli na večeři, zazvonil požární poplach. Všichni cizinci i ti z uzavřené společnosti se dali do díla. Říká se, že to bylo skvělé na pohled. Bylo vidět zdejší elegány zablácené a opálené, jak skáčou po střechách, pumpují, křičí. Walitský a Paul pracovali zuřivě, a když se Paul, celý v cárech a mokrý, vracel po Promenádě — požár byl na avenue du Morteau, ruský pavilon a domy vedle shořely — aplaudovali mu.
Kolem sedmé tam byly všechny dámy, já a Dina také.
Ale co mi je? Jsem slabá, každé ráno se budím s bolestí hlavy, vstát a dojít od stolu k pianu mě vyčerpává. Nemám žádné trápení, nic si nepřeji, jsem jako vždy — odkud mi ta nemoc přichází, protože to je nemoc! Bože můj, budu se k Tobě modlit jako dříve, pomoz mi, uzdrav mě, smiluj se nade mnou!
Učiň mě znovu takovou, jaká jsem byla. Jsem slabá, bledá, ošklivá! Bože můj, uzdrav mě, odpusť mi, smiluj se nade mnou!
V aleji potkáváme Davignonovy a Thérèse, Paparigopoula, který zuří — je pořadatelem u Gambarta, požádal ho o tři pozvánky, jednu pro Eristoffovou, druhou pro jednu Američanku a třetí pro Davignonovou; slíbil je a Gambart je odmítl. Má právo zuřit a zítra na slavnost nejde.
Ty Thérèse, které nemohu vystát, mě nenávidí a stokrát mě přivedly k zuřivosti svými líbeznými zlomyslnostmi. Nejraději bych je zbila.
Táta přichází večer navštívit mámu, které je špatně, pak se omluvá a říká, že musí jít navštívit bratrance, který právě přijel. Odejde a půl hodiny nato jdeme do kasina; říkalo se, že tam ti pánové budou v hasičských kostýmech, nic z toho nebyla pravda — jenom jsme viděli tátu s nějakou dámou, která se schovala, když nás uviděla. Gericke tam prý byl; já ho neviděla, což mě těší. Určitě si myslí, že jsem bledá kvůli němu — to je skandální!
Už neumím vyprávět; nikdy jsem to neuměla dobře, teď to neumím vůbec.
Stydím se za svou tvář. Co bych nedala, abych byla zase taková jako dřív. Oči mám oteklé, jsem bledá, pod očima mám modré skvrny. Jsem strašná!