Čtvrtek 23. července 1874

Budík zvoní, když už jsem v půl osmé vzhůru. Všichni jsou ve špatné náladě. Byly potíže kvůli koním. Markýza je také nevrle naladěna. Mluví o Gambartovi s hořkostí a říká, že ve městě se mluví, ale „ta děvčata nepotřebují nic.“ Stará čarodějnice!
Můj kůň je špatný, neumí klusat a jedeme ubohým tempem. Bála jsem se, že se Papa s námi bude nudit. Mluvil o baronovi — je slušný, distingovaný, ale je třeba mu odpustit jeho způsoby, všechno dělá z nevinnosti, bez postranních úmyslů, říkal. Odpověděla jsem mu na to, že to je pravda, a že kdyby se na něj dívali jinak než jako na rozmazlené dítě, jednali by s ním jinak.
Kůň mě mučí, jsem nadšená, že jsme dorazili. Lituji lidi z bryčky — nebyl tam nikdo z lepší společnosti, skoro žádní páni a dámy jako prach. Přijíždíme do hostince, jsou potíže se vším možným — výpravě naprosto chybí soudržnost a především vůdce. Oblékáme si úbory na prohlídku jeskyně a každý má v ruce světlo. Vchod udělal velký dojem — osoby v širokých bílých oblecích, s kapucemi, se světly, jak jdou za sebou. Brzy denní světlo zmizí a postupujeme po nerovných a kluzkých trámcích, nad hlavami nesmírné černé a děsivé skály. Ozvěna je velmi ostrá — každý se dá do řevu, což vyvolává rachot mimořádné síly.
Poznámka editorů
[Vršek strany odtržený a odstraněný]
Vede nás průvodce. Co chvíli se zdálo, že jsme na konci, že už není východ, ale průvodce ukázal otvor, kterým jsme prošli, a ocitli se znovu v obrovské vlhké jeskyni, majestátní a děsivé.
Ale u žebříku celá společnost zaváhala. Ten žebřík stál téměř svisle a vedl dolů úzkým otvůrkem — věru nevypadal lákavě. Trvala jsem na tom, abychom šli — po mnohém dohadování jsem prohlásila, že půjdu sama, nepůjde-li nikdo. Všichni ti lidé zalomili rukama, mávali pažemi a dali se do křiku, že to je nemožné, že má matka by to nedovolila, že je to hrozné, že to je smrt, že nikdo nepůjde. Pak viděli, jak v klidu začínám sestupovat vstříc smrti a hrůze — dali se do proseb, do řevu, bučeli a sténali, zuřili a zoufali si, když mě viděli zastavit se uprostřed sestupu, klidně se opírat o ten hrozivý žebřík a smát se jejich strachu. Smála jsem se, protože připomínali sbor druidů v „Normě“, když žádají upálení. Papari atd. v tom úboru, s očima navrch hlavy, s otevřenou pusou, s nosem křivějším než kdy jindy, vypadal obrovský — všichni ostatní se zdáli rozhořčení, tak velký byl. Zželelo se mi jich, a hlavně jsem nechtěla dělat scénu; vylezla jsem zpět, vrátila se s druidy a v duchu přísahala, že už nikdy nepůjdu s hrochy — lepší v rodině než v takové společnosti. Dnes platí každý za sebe. Podávala se večeře o třech chodech.
Chybí nadšení, všichni vypadají, jako by tu byli z povinnosti. Markýza se projevuje jako mrzoutka a všem říká skoro nepříjemné věci. Po té dobré večeři jdeme se nudit hodinu a půl na břehu řeky. Vzala jsem si s sebou úbor, protože se musím vracet s Gambartem pěšky. Mám světlou plisovanou vlněnou sukni a pánský kabátek z režného plátna, spjatý plátěným opaskem, klobouk Massa. Jsem růžová, protože jsem časně vstala. Zdání konverzace je nucené, odtažité. Paul a Walitský v dálce rybaří. Jdu za nimi v doprovodu hraběte Guriniho, který se mnou vždy italsky konverzuje. Polský hrabě chodí všude za Dinou a bere si ji za důvěrnici svých záhad. Přicházejí k nám. Dina si nasazuje motýlí výraz a notně si namočí kalhoty, jak ladně přebrodí potok. Byla bych k hraběti lepší, kdyby přišel jako prosebník, ale chce být zajímavý, tajemný, trousí vtipy, kterým nerozumím, nebo dělám, že jim nerozumím. Vím, že nic nezraní víc než vtip, který vyzní naprázdno. Máma a všichni mi říkají, že mě milují. Nemohu tomu věřit, protože mi připadá, že nejsem dost dobrá, aby mě někdo miloval. Popírám to, protože kdyby hrabě změnil
Poznámka editorů
[pravý roh strany utržený: názor, budu poníže... Prší, prší krásn... chystáme se na návrat. Na... Nasedala jsem do kočáru, tu přijíždí Gambart a plna radosti zůstávám s ním. Večer mi vyprávěli, že... Polák byl zuřivý a netajil to celou cestu.]
Naneštěstí Gambart za sebou vleče svou suitu — Kirshe, Godefroy, Malézieuxovi a zpěváka Bouhyho. Nepřicházeli — doufala jsem, že už nepřijdou, vystrašeni deštěm — ale přišli, ve chvíli, kdy jsme se chystali odjet.
Kirsh a ten druhý muž do jeskyně nejdou. Vyprávím Gambartovi scénu zoufalství. „Tentokrát půjdeme až na konec, tam je to [velmi] zajímavé, s vaší společností půjdeme dál,“ říká.
Kráčím za ním a o kus dál jdou Body, Malézieuxová, Godefroy. Paul Malézieux se vyděsil a vrátil se hned ke vchodu.
Sestupujeme po hrozném žebříku — teprve tam začínají [Levý roh utržené strany: ...jí nejlepší... ? Jsou to... y lokomotiv] protože berou špinavou vodu a vracejí ji jako páru, zázraky, nemožné průchody, kde se člověk škrábe po čtyřech stísněný z obou stran. Sestupy, kde na jedné straně je skalní stěna, na druhé řeka — úzké, strmé, černé a kluzké. Ale vidím i jeskyně nesmírné výšky, kde stalaktity tvoří podivné útvary — tu Pannu a Dítě, starce s dlouhým vousem, tu kajícnou Magdalénu, celé kostelní varhany, tu palmu, nesmírné květinové pole, neobyčejné listy, rozvěšené prádlo, záclony k posteli. Listy a záclony jsou průsvitné — zastavila jsem se, abych viděla, jak průvodcovo světlo ozařuje tyto divy. Schody, skály, které jako by se dotýkaly stropů pokrytých hroty jako zmrzlá voda v zimě na okraji střech, třpytící se jako diamanty.
Chvílemi jsme byli na vrcholu hory, chvílemi na dně propasti, do které jsem hleděla z výšky té hory.
Lidé za námi bez ustání křičeli ó! a ach!
Kráčím tak až na konec — obdivuji, žasnu a klouzám.
V jednu chvíli jsem ucítila, že klouzám, že spadnu — zachytit se, nebylo se čeho, křičet by bylo hloupé — tak jsem se s naprostým klidem nechala sesunout do sedu, a tak jsem nespadla do vody. Jindy se mi deštník málem skutálel do řeky.
Jeskyně končí jezerem, ne širokým, ale hlubokým — házeli jsme do něj kameny. A končí vůbec? S lodí by se dalo pokračovat, ale neměli jsme. Vracíme se — a ani to tak nevypadá. Byla jsem velmi překvapena, když jsem se ocitla zase nad slavným žebříkem, aniž bych po něm vylezla. To proto, že jsme sestoupili, a pak jsme vystoupali jinou cestou, aniž jsme si toho všimli.
Naneštěstí nedokážu tu jeskyni dobře popsat — tak ráda bych později našla přesný popis toho, co jsem viděla. Vím, že jsem mnoho obdivovala, ale jsem si jista, že v okolí jsou jeskyně mnohem podivuhodnější, nemluvě o jiných zemích, kde jsou divy, vedle nichž by zdejší jeskyně vypadala jako nic.
Ostatně svrchovaná díla ponižujeme, když jim vnucujeme svůj souhlas.
Kráčím s Gambartem a Bodym navzdory drobnému dešti. Jsem mokrá a zablácená. Poté co jsme vystoupali a sestoupili z hory, na kterou jsem se dříve — jen dříve — dívala, našli jsme kočáry. Gambart řídí, vpředu Body, vzadu zpěvák.
Cesta zpět byla obdivuhodná. V jedné vesnici Gambart vytáhl z postele bílou přikrývku a z podlahy koberec. Koberec dali ostatním a do přikrývky zabalili mě a Gambarta, připjali ji špendlíky. Můj malý deštníček nechránil klobouk, který v dešti začínal nabírat nejrůznější tvary.
Smála jsem se a obdivovala neohroženost starého Gambarta. Smál se také a srovnával nás s „Pavlem a Virginií“.
Vracím se v hrozném stavu, mokrá a zablácená — sotva jsem se v salónu svlékla, klepe se, je to Řek. Prchám, ale vracím se v máminých šatech. Ale místo abych si lehla a odpočinula, převlékám se — obouvám botky se saténovými pásky, šedé šaty, černý klobouk a jdu do Redoute s mámou a Dinou.
Vyprávěla jsem a ostatní vyprávěli o zázracích, které jsem vykonala, a dívala jsem se na sebe s úžasem. Tancovala jsem.
Baron k nám nepřistoupí, nezve k tanci — jsem dotčená, jak by to bylo s kýmkoli jiným.
Vskutku — má matka, Dina a já nic nemáme. Moje matka je žena duchaplná a zkušená, stále velmi krásná, ale ve společenské konverzaci je nula. Nerozumí ničemu, co jí muži říkají, velmi často neslyší. Dina je hloupá, [Nad řádkem: není hloupá vůbec] a já — já jsem příliš mladá. Hle tři osoby bez jediné myšlenky.
Teorii znám obdivuhodně, lépe než kdokoli, zvláště umím vyprávět, jaký má člověk být a co má dělat — ale nevím, zda bych své krásné zásady uměla uplatnit v praxi.
Máma zůstává s Řekem — chudák Řek, mluví marně, moje matka je skála, nic nechápe.
Zůstávám na balkóně, kde se ke mně přidá Dina. Začíná tím, že říká:
„Jak jsem ráda, že si myslí, že jsem zamilovaná do Gericka...“
„Pozor, drahá, chcete odvrátit podezření tím, že sama šíříte pověst, že se říká, že jste do toho pána zamilovaná. To já znám, znám všechno, žádné hlouposti se mnou. Rozuměla jste?“
Nicméně jsem s ní o Gerickovi mluvila, protože jí to dělá radost. Ten chlapec se jí líbí — je zasněná, schovává tvář do dlaní, nasazuje melancholický výraz. Všechny příznaky lásky má. Myslím, že poprvé.
Gericke se za poslední týden hodně změnil — od odjezdu Basilévitchové nebo od máminého pokárání se nám vyhýbá. Walitský říká, že se z něj stal pomatenec — pobíhá, sklápí oči.
Předtím se skoro nikdy nedíval do očí a nyní je to ještě horší. Dnes večer k nám jednou přišel, nebo spíše ho zavolali, pak zůstával s dámami od svého společného stolu. Máma myslí, že ho urazila, ale vpravdě to bylo nutné.
Jinak mě velmi mrzí, že jsme ho ztratili.
Dostala jsem rozkošnou odpověď od Berthe.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩
Pozn. překl.: Opera Vincenza Belliniho. ↩
Pozn. překl.: Román Bernardina de Saint-Pierre. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „However“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩