Pondělí 13. července 1874

Když jsem včera dopsala, bylo: už nebyla noc, ale ještě nebyl den.
Basilévitchová přichází ve chvíli, kdy vybalujeme a zkoušíme šaty od Laferrièra a ty, co posílají z Nice. Potřebuje společnici na procházku s de Tanlayem. Je den, takže jdu (bílé a stříbrné šaty, okouzlující, ujde to).
Vcházíme do cukrárny, Basilévitchová nakupuje svůj podíl na zítřejší piknik, protože zítra jedeme večeřet do Barizartu. Naše rodina, markýz s manželkou, Koukourikan, Gericke, de Tanlay, Winslow a Ladd, Basilévitchová, Rowová.
De Tanlay nám kupuje hrozny. Je velmi zamilovaný do Basilévitchové, ale chystáme se na pěknou komedii — až odjede a Basilévitchová bude chtít získat zpět Gericka, který se začal dvořit Rowové.
Večeříme v hotelu de Flandre vedle pana a paní Basilévitchových a de Tanlaye. Rowová k nám přistoupí a ptá se na podrobnosti o dnešním výletu. Dnes v šest po večeři jedeme na koni objet čtyři fontány — já, Dina, Eristoffová, Gericke, polský hrabě, Winslow a Rowová; Basilévitchová a de Tanlay a máma s Papou rigolem, aby dělali protějšek Basilévitchové, kterou tak prosili.
V půl sedmé bylo náměstí u Pouhonu neobyčejně živé — tři kočáry a sedm jezdeckých koní tu člověk nevidí každý den. Jezdecký kostým mi strašně svírá hruď, nechávám vlasy volně plout pod černou sametovou čapkou a sestupuji.
Všichni připraveni, vyrážíme cvalem. Dlažba tak duněla, že mi srdce poskočilo radostí.
Mámu zlobí, že se Polák dvoří Basilévitchové — nechce nebo neumí pochopit, že je to schválně a že je zamilovaný do mě. Důkaz podám o kousek dál.
Když jsme vyjeli do kopce, zjistila jsem, že se dusím. Nesnesu živůtek, který mi svírá poprsí, zvlášť když je tlačí dolů — je to hrozné. U Tonneletu zůstávám pozadu s Eristoffovou a hrabětem. Ještě jeden kopec, po kterém už nedýchám — pan Papari atd. mi poradil, abych se rozepjala, což jsem udělala, zatímco držel otěže. Ale nepomáhá to, stále se dusím. Hrabě vede mého koně a já se v sedle sotva udržím. Kněžna, rozmrzelá, že je její kavalír u mě, uhání cvalem pryč. Zůstávám sama s tím malým. Neusmívám se, nedívám se na něj, říkám jen to, co je nutné kvůli koni, a tak jsme jeli krokem až k La Géronstère, kde najdu všechny u stolu. Moji dva Američané mi vyšli vstříc a posadili se ke mně z obou stran. Jsou hrůzní, ale celou dobu jsem s těmi dvěma ošklivci flirtovala. Už nevím, proč si Gericke přede mnou klekl na kolena:
„Ó, královno mých lásek...“
Všeobecný smích. Je bezprostřední a zábavný. Ale pomyslela jsem si, že vracet se tak, jak jsem přijela, by bylo hrozné — šla jsem tedy do pokoje a upravila se, abych byla naprosto pohodlná. Gericke mi pomáhá nasednout, navléká mi rukavice, upravuje jezdecký kostým — a při tom upravování mi vezme nohu do ruky a na všechny způsoby říká, jak je hezká. Hrabě přibíhá, jak vždycky, když je baron u mě — myslí si, že se mi dvoří, a rozčiluje se.
Ale Bébé nepatří k těm, kdo se mi dvoří — dvoří se všem; představuji si ho jako stroj na krájení cukru, jede pořád bez zastavení. Mluvil se mnou, a kdybych se já kouzlem proměnila v tu Polku, mluvil by stejným tónem; kdyby místo Polky byla Dina, pokračoval by dál atd. atd. „Viděl snad někdo takovou nožku, to je zázrak!“ (opravdu, moje noha pod jezdeckými kalhotami vypadala jako dětská). A políbil ji tak důkladně, že jsem přes kůži ucítila ten polibek. Ubohý malý Polák odvrátil oči, ale neodešel.
„Proč jste si neobula vysoké boty, slečno?“
„Raději mám tyhle kotníčkové, vysoké mi zvětšují nohu.“
„Ne, to není možné, s vaší nožkou, ale prosím vás, jaká nožka!“ a políbil ji ještě třikrát. S úsměvem jsem mu to dovolila, protože to dělal bez jakékoli myšlenky a velice mě to těšilo. Škoda, že nejsem vdaná — nechala bych ho, aby se mi dvořil, a lépe bych ho poznala.
Naučila bych ho způsobům — má je příliš volné a příliš dětinské.
V tu chvíli přichází de Tanlay a zapíná mi rukavice. Vyrážím s baronem, ale brzy mi ho Dina odvede. Polák přichází:
„Slečno Marie, projděme se spolu.“
„Ne, jděte za těmi, kterým se dvoříte.“
„Ne?“
„Ne.“
Za několik minut ho zavolám, nechá tam kněžnu a přiběhne: „Nyní vám dovoluji mě doprovodit.“ A doprovází mě. Ale hnusí se mi. Dělám to, abych uspokojila matčinu pýchu. V Barizartu vidíme Gambarta a... Malézieuxe! Oba v bílém.
Pan Gambart, pan Malézieux. Dobrý večer!
Seřadíme se do jedné řady — sedm koní, to je nádherné! — a vjíždíme do města. Hudba hraje, dlažba duní, diváci vstávají, kluci pokřikují! Odtud na alej du Morteau.
Říkám hraběti:
„Přeji vám, abyste složil zkoušku.“
„Raději bych, abyste mi přála něco jiného.“
„Co?“
„Mám to říci?“
„Vždy se má říci.“ (Věděla jsem, co řekne.)
„Nuže...“
„Nuže?“ Ztrácela jsem trpělivost. Čekat na vyznání od takového ušmudlance — fuj!
Podíval se mi do očí a jeho odporné oči se leskly.
„Budete se na mě dívat hodinu a já vám neporozumím,“ řekla jsem přísně.
„Abych se vám líbil.“
„Ach tak, nuže, jestli je to pravda, jděte a klekněte si k tamtomu stromu a zůstaňte tak, dokud neuvidíte projet všechny koně a všechny kočáry.“ Což udělal.
„Nevěřím vám.“
„Jak to?“
„Jste Polák, atd. atd. atd.“ Vracíme se.
„Ó! Nemůžete pochopit moji duši — podívejte se na zevnějšek a to stačí.“
Na mou žádost mi udělal portrét — snadno se uhádne, jaký.
Před naším domem znovu hrozný rámus. Polák mi pomáhá sesednout z koně — velmi špatně. Tu přicházejí Gericke a ostatní.
„Kdo vám ušpinil klobouk?“
„To pán mi neuměl pomoct — vy jste nepřišel, a tak hezky jste mi pomáhal nasednout.“
„Že ano?“
Neohrožená žena! Měla jsem odvahu jet po třech a půl hodinách jízdy na ples a tancovat.
Všichni mi říkají slečna Douchenka — to je rozkošné jméno. Zapomněla jsem říci, že cestou zpět jsem zpívala a Ladd se dal do zpěvu také. To bylo kouzelné!
Byla jsem unavená, ale Gericke přicházel a říkal: „Douchenko, pojďme.“ A šla jsem, a tudíž jsem musela tancovat i s ostatními.
Polák mě žádal o odpověď; řekla jsem, že žádnou nedostane.
„Zítra odjíždím,“ řekl prosebným hlasem.
„Řekněte mi to aspoň kvůli zkoušce, ať ji složím.“
„Tak dobrá, kvůli vaší zkoušce – budiž.“
„Ach, jestli jen kvůli tomu, pak nechci.“
Hleděla jsem na něj s údivem. To je mi ale kus! Jaký malý ještěr!
„Odjíždím na čtyři dny – a vy tak rychle zapomínáte.“
„Nu, tak zapomenu, a je to.“
Jeho matka tvrdí, že za ty dva dny zhubl. Fuj, ti špinaví Poláci. To není výboj, to je ušpinění. Ušpinila jsem se. Ten ještěr se opovážil říct něco proti Gerickovi, totiž že na něj zapomínám kvůli Gerickovi. Je snad blázen? Pomyslila jsem na něj vůbec někdy? Aby člověk zapomněl, musí si nejdřív vzpomenout. Kdyby se mi Gericke dvořil jako ten Polák, dala bych mu políbit ruku.
Ten Polák je mi odporný! Fuj!
Máma, když viděla, že nedokážu vyslovit ani slyšet baronovo jméno, aniž bych se usmála, řekla: „Takový baron je z rodu malých prasátek.“
Ach, matko, já vám rozumím.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „comfortable“. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩