Úterý 14. července 1874

Právě jsem si znovu přečetla deník od chvíle, kdy se objevil Gericke. Mýlila jsem se několikrát. Nejprve když jsem říkala, že Basilévitchová je počestná žena, a pak že Gericke má představy o slušnosti a společenských zvyklostech. Není to pravda, jak říká Rowová. Představy má, ale zároveň jich má mnoho jiných, a navíc je to velmi podnikavý chlapec, který si nenechá ujít ani půl příležitosti, natož celou. Před ním se člověk musí mít na pozoru.
Od rána pobíhám. Mělo se Vše se připravilo, na vše se myslelo, jen ne na dopravu. Dnes ráno se nedá najít kůň ani kočár. To vše je ve Verviers na volbách. Jdu s Walitským a stáje i dvory jsou prázdné — ani osel. Bylo vidět jen děti, jak si hrají v boxech pro koně; po každé návštěvě ve stáji můj neklid rostl. Vidím Kirshe, zavolám ho a vede nás k pronajímateli, kde by se snad dalo sehnat několik kočárů. Stáli jsme tam už několik minut a činili tomu muži nabídky, když vidím přicházet de Tanlaye a Gericka. V jednotě je síla. Spojenými silami jsme sehnali kočáry na půl čtvrté. Mělo se vyjíždět ve dvanáct. Lépe pozdě než nikdy.
Ti dva pánové jdou s námi až k nám, protože Basilévitchová, ta samice, ta čubička, je hned poblíž.
Je přece přirozené, že za ní běhají, zatímco mé matce se nelze dvořit ze sta tisíc důvodů. Kdo z těch psů se bude dvořit ženě jen tak pro její krásné oči. To téma jsem už před mámou rozvedla.
Za sebe přináším dva ananasy a květinu pro každého, převázanou modrou stužkou se slovy vyrytými ve zlatě: Spa, 1874. Ten nápad jsem dostala včera večer a dnes jsem ho za tři čtvrtě hodiny nechala provést. Bylo to velmi zdařilé. Pánům připínala květiny já. Dámám Paul.
Markýza s manželem, se svými chráněnci paní a slečnou Davignonovými, se čtyřmi sluhy, s vlastním nádobím, ubrusy a velkou částí zásob odjela v jednu, aby vše připravila. Všichni ostatní se sešli u nás.
Začínají přicházet — první Basilévitchová s de Tanlayem, pak Gericke, pak Koukourikan, pak pan a slečna Vitoslowští, pak Američané, obě slečny Rowovy, a paní Winslowová a Ladd. Ráno jsem byla u Rowových — Ida, ta hezká, mě prosila, abych přišla a poradila jí.
Pak se vyjíždí.
První košatinka: Basilévitchová a de Tanlay.
Druhá košatinka: Witslowští a Walitský.
Třetí košatinka: Já, Dina, Gericke, a Paul. Čtvrtá košatinka mám.: salát a Paul.
Čtvrtá košatinka: Máma a Koukourikan.
Pátá košatinka: obě Rowovy, Winslow a Ladd.
Gericke nikdy nemá čistou košili a kravatu. To je ošklivé. Do Barizartu přijíždíme první, Gericke vyráží cvalem do kopce s miskami salátu v šátku pod paží.
Markýza oblečená jako kuchařka, Davignonovi a markýz nás vítají. Dobře chápu, že ten ubohý markýz nerád chodí se svou markýzou ven a že mu připadá špatně oblečená; ona si stěžuje, že si na to stěžuje.
Basilévitchová se svým hrabětem přijíždí poslední a odjede také poslední — tím si zařídí dvě příležitosti k hovoru beze svědků.
Přineslo se množství dobrých věcí, ale ubrus se prostřel na trávu a sedělo se na trávě. Bylo to příliš primitivní, zvláště pro nohy. Nevím, jak to zvládli ostatní — já jen převracela sklenice a talíře, raději jsem nejedla a ve spěchu spolkla jen dvě sardinky, kousek šunky, kuřecí křídlo, broskev a pár sklenic vína. To byla celá moje večeře, a to jsem neobědvala. Opravdu, prostřený stůl a dobré židle by byly lepší. Řeknou, že nejsem dítě, ale stará — ráda bych posadila každého ty, kdo to říkají, na dvě hodiny po turecku na zem s velkým hladem, a kdykoli natáhnou ruku po něčem, buď to převrhnou, nebo sami spadnou.
Mně to zas tak nevadilo, ale všichni si stěžovali, tak dělám jako ostatní.
U stolu by ovšem bylo méně volnosti — čehož by nepochybně litoval můj milý soused Gericke, jemuž seděla po boku Ida Rowová, která ho krmila ze svého talíře a dělala na něj oči mnohem sladší než dort který přinesla Basilévitchová od Basilévitchové. Ta seděla mezi de Tanlayem a markýzem, dál máma, Ladd, Winslow, já, Gericke, Ida Rowová, její sestra, Witoslowská, Dina, slečna Davignonová, její matka a markýza, a znovu de Tanlay. (Koukou atd. cestoval jako Paul, Walitský a Witslowsky.) Dina je hloupá, myslí si, že jí baron dvoří, a kvůli tomu si vyrobila klobouk à la Orfeus a kráčí jako Židovka, když ji vedou na popravu. Po jídle se každý uvelebil. De Tanlay zůstal u Basilévitchové. Máma nemoh... Já a Rowová jsme si sedly na kmen stromu; před zástěnou, kterou dělal Walitský, se nám u nohou natáhli Gericke a Paul; vedle mě si přisedl Winslow; z dálky se díval Ladd, šilhal, usmíval se a sundával klobouk pokaždé, když na mě promluvil.
Sestra Rowové si sedla také dost poeticky.
Dina pózovala jako obraz pod stromem; máma nezaujala žádnou pózu. Všichni ostatní si sedli bez poezie a ztratili se. Ida chtěla kouřit, sestra jí to zakazuje, tak jsme šly do lesa v doprovodu Paula, Winslowa a Ladda. Musela jsem jim zpívat a zdáli se nadšeni — aspoň navenek. Tu uprostřed naší samoty v pětici přicházejí přibíhá Walitský a oznamuje příjezd Kirshe s flašinetem a dvěma houslemi. Rozběhli jsme se jako blázni — a to všechno, abychom zjistili, že to není pravda! Ale někdo navrhl jít do restaurace — tam je piano.
Tak jsme tam šli. Stoly se vynesly ven a tancovali jsme; Kou atd. hrál.
Gericke je nevychovaný blázen. Při rozhovoru mi poklepal na rameno — to je opravdu až příliš dětinské! Řekla jsem mu tak vážně, jak jsem mohla, co bylo třeba říci. Jinému bych řekla něco jiného, přísně bych ho pokárala, rázně ho usadila, pak bych byla velmi chladná — ale tenhle živelný chlapec člověka odzbrojí, chcete ho pokárat a smějete se. Od prvního okamžiku se tak chová.
Ne, to není muž, který by se mi mohl líbit. Je zábavný, a to je vše. Basilévitchová vzala barona a šla s ním do zahrady, aby přilákala de Tanlaye. Já vzala Dinu a šly jsme na opačnou stranu. De Tanlay hledal.
Rowová se k nám připojí. Je chladno, jdeme do mokré trávy, Dina se vyděsí pavouka, utíká, já za ní, na schodech málem narazíme do de Tanlaye.
Papa rigolo mě učí řeč vějíře. Tancuje dobře, ale chudák je příliš mladý. Přesto je příjemný a slušný. Jeho konverzace je čistá a decentní.
Seděla jsem na pohovce za stolem — Gericke ke mně přiskočí:
„Jak je Paul hloupý!“
„Co?“
„Paul je hloupý — seděl vedle slečny Rowové, ona napřáhla ruku, ovívala se, trvalo to půl hodiny, a on jí nepolíbil ruku. Já přijdu, vezmu jí ruku a políbím ji — to je hned hotovo! Za minutu!“
Neodpověděla jsem nic. Je to imbecil. V půl deváté přijíždějí kočáry. Vracíme se, jak jsme přijeli. Jen baron si sedá za nás. Řídím, Paul je vpředu. Předjíždíme kočár Američanek — Gericke a Paul nás tu nechají a jdou za nimi. Byla jsem nespokojená, to je nezdvořilost — pobídla jsem koně do klusu. U La Géronstère zastavuji, nevědouc, na kterou stranu se vydat. Vracíme se přes čtyři fontány. Tu páni přibíhají. Dina mě prosí, abych ji nechala řídit — po chvíli váhání svolím. Chtěla jsem ji o řízení sama požádat, uhádla mě. Ale brzy přenechává otěže Paulovi, který řídí s nohama venku z kočáru. Je šero. Nemohla jsem tropit povyk, to by byl skandál. To znamená, že kdyby to dělal někdo jiný... ne, s jiným bych neřekla to, co jsem udělala. Seděla bych strnule a nepoložila bych a ruku bych mu nedala.
Ten imbecil celou cestu jen mluvil o jen říkal, že mám hezký pas, a vyptával se mě na ctitele atd. Řekla jsem mu, že nejsem Američanka a že se o takových věcech nemluví s patnáctiletými dívkami. Pak naivně pokračoval stejným tónem a říkal, že mluví o budoucnosti, až mi bude dvacet.
Jediný způsob — nezůstávat s ním o samotě.
Zde tedy vidíme Gerickovy vznešené zásady a představy o slušnosti — a také mou lehkomyslnost a hloupost: Člověk se učí v každém věku.
Vidíme tu i mnoho věcí, které se dají jen vidět.
Dorazily jsme přede všemi a čekaly na balkóně. Baron přišel nahoru — jedla jsem jahody a on mě otravoval, abych ho krmila jako Ida. To jsem rozhodně neudělala — Bože chraň.
Zase v kasinu. Jsem velmi unavená. Netancovala. Viděla toho mladíka, který se na mě pořád dívá a na kterého se někdy dívám já — je hezký, i když tmavovlasý.
Ke konci večera si stoupne u levého sloupu při vchodu a dívá se, jak tancuji.
Tancuji příliš. Našich pánů je mnoho a dva tance s každým, to je mnoho.
Říkám mámě, že chci vědět, kdo je ten pán. Když tancuji, dívají se na mé nohy.
Mám hlad, snědla jsem půl kuřete.
Chtěla jsem mámě říci, co Gericke provedl, ale vzpomněla jsem si na větu, kterou mi často opakuje: „Ne každá pravda se hodí říci“ — a mlčela jsem. Mohlo by to způsobit příliš velký rozruch.
Vyprávěla jsem o Polákovi a Walitský napsal verše, v nichž popisuje všechny ty pány. Požádám ho o ně.

Poznámky

Pozn. překl.: Narážka na operu „Židovka“ (La Juive) od Halévyho (1835), V. dějství — Rachel vedená na popravu. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „comme il faut“. ↩