Středa, 17. června 1874

S kolika obtížemi kupujeme tuto vilu 55! Ale zaplať Pánbůh, peníze jsou na cestě a s jeho svolením všechno dopadne dobře.
Čtu druhý deník. V této knize se několikrát vyznávám Boreelovi, tomu sedlákovi, který chodí tak ošklivě a tak komicky. Alespoň je vidět, že jsem byla upřímná. Ten Boreel byl krásný a já ho za takového pokládala; to byla doba plná nabubřelého a nadutého stylu, doba boje. Boreel se mi ještě líbil a vévoda z Hamiltonu se objevil. To bylo špatně Jako svíčka ponořená do vody kouří a praská a někdy si uchovává jiskru, tak Boreel ponořený do vévody z Hamiltonu kouřil, praskal, ale nakonec dokonale zhasl. Jen to nebylo... Přiznávám, že mám ráda krásné muže a že vždycky působí určitý dojem, ale musejí být ještě takoví, jak je mám ráda, krása sama nestačí. Boreel byl slušný, nebo lépe řečeno byl jediný, kterého jsem si všímala. Ale jeho chůze, ach! ta jeho chůze.
12. února Vévoda z Hamiltonu.
Od poledne jsem venku. Jdeme ke slečně Riceové, její sestřenice – ta malá Američanka – je stejně komická jako v Nice.
Připadám jim obrovská na patnáct let, a tlustá Riceová řekla, že jedna její přítelkyně prohlásila, že mám nejhezčí postavu v Nice – o tom pochyb nemám. Byly jsme u Roye kvůli mříži, předloží nám nákresy a návrhy. Když peníze přicházejí, všechno ostatní se hne; dnes nebo zítra přijdou plány pokojů, které si vyžádal Duval; mříž je skoro objednaná, dnes z Bon Marché odeslali různé potřebné zboží pro služebnictvo atd. – zkrátka, všechno běží.
Máma mě dohání k zuřivosti tím, jak se ke mně chová, tím svým kvílením, těmi nářky! Ach můj Bože!
Projely jsme se Boisem, nebyl tam nikdo, koho bych znala, dokonce i Fedus chyběl.
Zašla jsem se podívat na psy na Avenue de la Grande Armée, je tam seter, který se mi líbí. Kdybychom mohly zůstat do neděle, zašla bych na psí trh, protože moc toužím po novofundlandském psu. Jsem šílená do psů, do hraček a ze všeho nejvíc do koní. Jak ráda bych měla koně.
Mohla jsem přečíst jen polovinu druhého deníku. Gioia byla dnes skoro snědá a skoro málo nalíčená, což jí dodalo výraz nevinnosti.
Když jsem viděla, jak pomalu jede Blackprince, vzpomněla jsem si, jak rychle jezdil vévoda z Hamiltonu.
Naposledy jsem ho viděla na koni 12. února 1873, je tomu patnáct měsíců. Jak je to dávno! A ve mně se nic nezměnilo. Dělám o trochu méně pravopisných naivit, to je vše. Až od doby, kdy ho už nevidím, vidím, jak moc... se mi líbí. Až od doby, kdy ho už nevidím, vidím ho nejvíc.
Až od doby, kdy ho už nevidím, vidím, co vlastně je.
Až od doby, kdy ho už nevidím – konečně: nemiluji ho, já ho zbožňuji. Prosím Boha, aby mě příští rok neudělal příliš duchaplnou, ještě bych se tomu vysmívala, ach ne, to ne – jaký to nápad.
Doba, kdy jsem ho vídávala, mi připadá jako sen, a ten sen byl tak rozrušený a plný vytržení, že jsem nemohla přemýšlet tak, jak přemýšlím teď.
Viděla jsem ho, přišla jsem domů celá šťastná, vzala jsem si deník, psala jsem. Jaké štěstí! Jak ho miluji! s vykřičníky bez konce a hotovo.
Celý můj život, všechny moje zábavy byly až dosud na ulici. Nikoho neznáme. Je to vidět z mého deníku. Den začínám procházkou a končím, když se vrátím domů. Protože doma není nic. Nikdo k nám nechodí, nikoho neznáme. Ach! jaký ubohý život!
Nešťastný Rodionoff je tady, přišel k nám dvakrát, ubožák.
Je mi do nářků nad naším životem, už tři dny se ta nálada nemění.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „points of admiration“ (místo francouzského „points d’exclamation“). ↩