Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Úterý 16. června 1874

Prší, je zima. Alfred mi zkouší jezdecký úbor. Jáhen je neuvěřitelně drzý. Usadil se a celý den hraje ruletu. Nechtěl uvolnit stůl na večeři a když jsem zakázala kouřit, řekl, že je to ze zblbnutí. Ten svatý muž se cítí jako doma! Dovoluje si volnosti, máma si stěžuje, ale nic s tím nezmůže.
Byly jsme u Duvala, všechno, co ukázal, je rozkošné. Už nepůjdeme k tomu lakomci Smithovi.
Vyhánám jáhna a ruletu ze salonu, měla jsem chuť psát, ale místo psaní jsem četla. Uspořádala jsem všechny své papíry a začínám číst první knihu svých deníků, budu k nim dělat poznámky.
Usadila jsem se uprostřed pokoje. Jaké pravopisné naivity, jaký styl. Můj dnešní je špatný, ale ne až tak. Smála jsem se a červenala.
Všude, kde jsem mluvila o vévodovi, jsem mluvila slušně nebo tak nějak. Vždycky příliš exaltovaná, ach! a óch! bez konce. Jsou tam věci tak směšné a absurdní, že je musím vyškrtat, označila jsem několik pasáží. V budoucnu se musím snažit psát čistěji – má první kniha je příšerná, ale obsahuje víc, než jsem si myslela, obsahuje všechno – ne, nesmím ukvapeně soudit, až přečtu, okomentuju a označím následující, řeknu, jestli opravdu obsahuje všechno. Obávám se, že ano. Je tam vévoda, to znamená všechno. Divím se tomu exaltovanému stavu – co je na tom divného, když jsem ho vídala často, někdy dvakrát denně, a jednoho dne jsem ho slyšela mluvit – co je divného na tom, že jsem byla ve vytržení, když teď, rok co jsem ho neviděla, víc než rok, jsem ve vytržení, když o něm slyším mluvit nebo si o něm něco přečtu! Je to pravda, jsem šílená, ale miluji ho, mohu to říct bez směšnosti a bez přehánění... Říkala jsem:
– Jednoho dne, až budu jeho ženou, přečtu si, co píšu atd. – to je nepříjemné číst. Pamatuju si velmi dobře, že jsem byla jistá, že budu jeho ženou, myslela jsem, že dřív nebo později se to musí stát. „Tyto věci jsou psány na nebi." (Ganaches) Běda! Kolik hlouposti, šílenství, směšnosti, takových hloupostí, za které se člověk stydí a nechce si je sám sobě číst? Zdá se mi, že to nejsem já. Co řeknu za dva roky o svých dnešních denících?
[Poznámka: 1876 Řím. Řeknu, že je to trochu rozumnější než předtím, ale že je tam hodně chyb.]
Našla jsem a uchovávám „Le Figaro", kde je popsán Grand Prix.
Jsem celá dojatá těmi místy, kde jsem o něm mluvila. Opravdu jsou tyto věci psány na nebi a v mém srdci.
Nejsladší, nejšťastnější, nejzářivější vzpomínka bude ta na vévodu z Hamiltonu.
Před touto vzpomínkou a před tímto jménem všechno padá v cáry, dojímám se – jako právě teď, když jsem přestala psát, abych si schovala tvář do dlaní. Dobře nevidím, protože mám oči plné slz.
Přerušuji se znovu – takové chvíle jsou tak krásné. Chtěla jsem nakreslit obrys slzy, která právě spadla, ale smísila se s inkoustem pera, aby vyjádřila smutek po... Chtěla bych umět dobře vyjádřit, co cítím, aby to, co cítím, nebylo směšné, když se to přenese na papír. Chtěla bych, aby každé z těch písmen, z nichž tvoříme slova, mohlo vyjádřit smutek i blaho mé duše!.. Ale bohužel nacházím jen slova na papíře místo svého srdce, které tam chci vložit.
V takových chvílích si víc přeji být rychle velká, abych ho našla, abych mu řekla, že ho miluji...
Myslela jsem, že udělám sešit, ve kterém budou všechny pasáže, kde jsem o něm mluvila – vidím, že je to nemožné, mluvila jsem o něm všude, vmísila jsem ho do všeho, co mi [škrtnuto: se líbilo] dělalo radost; v každé své stížnosti jsem chtěla dát pocítit, že oplakávám jeho ztrátu – ne, nevím, jak to říct!
Takhle to je – když jsem si myslela, že bych mohla [škrtnuto: ještě] být jeho ženou, nikdy jsem si nestěžovala, ale od té doby, co tu není, si stěžuji často. Už nemám nic jistého, stěžuji si na přítomnost, protože neznám budoucnost.
Tehdy jsem si myslela, že je to jen otázka času, teď si myslím, že je to otázka možnosti. Věřila jsem, že všechno je možné, věřila jsem, že stačí chtít, ale ten, kdo mě slyšel, mi ukázal pravdu. Jak bylo vidět, že jsem hlou-hloupá. Neříkala jsem nic než Bůh a láska. Tato dvě posvátná slova, která smíme vyslovit jen v krajní nouzi. Kvůli klobouku jsem vzývala Boha (dělám to i teď, ale nepíšu to – jsou věci, které se nepíšou), kvůli Boreelovi jsem mluvila o milování, o lásce, o zamilování, fuj! fuj!
Spěme, spěme. Musím s tím skoncovat.
(Maličkost)
Ano, spěme, nenaučila jsem se vyjadřovat – je pravda, že je těžké mluvit stále o téže věci a měnit to. Jen Pindar měl toto tajemství.
Budu pokračovat ve čtení svých deníků. Vytáhla jsem je dnes s úmyslem číst vášeň.