Pondělí 8. června 1874

U Caroline, raději říkám Caroline než Laferrière. Máma vzala lóži za sto dvacet franků na Mši requiem na památku Manzoniho od G. Verdiho. Pak jsme ve fiakru, v němž jsme byly, jely do Boisu, tam jsem viděla, že Rosalie Léonová není v Paříži o moc hezčí než v Nice, navzdory pramenu rudých vlasů, kterým se ozdobila vzadu. Vím, že je stará a ošklivá a s tím nemocný, suchý, vypchatý výraz, a pokaždé, když ji vidím, mám chuť opakovat totéž. Ale naopak nejkrásnější žena na světě je vždycky můj ideál, měla světlý slaměný klobouk, samé bílé peří, to mám ráda, věčné květiny se mi zdají tak obyčejné. Kdybych mohla být tak krásná jako ona... Byla bych velmi šťastná. Máma se všemi prostředky zkouší ji ponížit v mých očích, zbytečná věc, vím, jaká je, pokud jde o její vlastní osobu, nelze ji ponížit, je krásná, byla a bude. „Tři mušketýři" a „Dvacet let poté" mě nutí bdít a moje matka mě rozčiluje jako pes. Potěšení, které mám ze čtení těch knih, je naprosto otrávené stejně jako moje ubohé dostihy. To je zlé!
Chci věřit, že bez chtění se člověk stává zlým.