Pondělí 8. června 1874

U Caroline, raději říkám Caroline než Laferrière. Máma vzala lóži za sto dvacet franků na Mši requiem na památku Manzoniho od G. Verdiho. Pak jsme, jak jsme byly ve fiakru, jely do Boisu, tam jsem viděla, že Rosalie Léonová není v Paříži o moc hezčí než v Nice, navzdory pramenu rudých vlasů, kterým se ozdobila vzadu. Vím, že je stará a ošklivá a k tomu má nemocný, suchý, vycpaný vzhled, a pokaždé, když ji vidím, mám chuť opakovat totéž. Ale naopak nejkrásnější žena na světě je vždycky můj ideál, měla světlý slaměný klobouk, samé bílé peří, to mám ráda, nesmrtelky se mi zdají tak obyčejné. Kdybych mohla být tak krásná jako ona... Byla bych velmi šťastná. Máma se ji všemi prostředky snaží ponížit v mých očích, zbytečná věc, vím, jaká je, pokud jde o její vlastní osobu, nelze ji ponížit, je krásná, byla a bude. „Tři mušketýři" a „Dvacet let poté" mě nutí bdít a moje matka mě rozčiluje jako pes. Potěšení, které mám ze čtení těch knih, je naprosto otrávené stejně jako moje ubohé dostihy. To je zlé!
Chci věřit, že člověk bývá zlý, aniž by to chtěl.