Úterý 9. června 1874

Jáhen už je tu, ten se vnutil, aby šel poslouchat mši. Ten ubohý kněz je opilý sám sebou; hraje si na rozmazlené dítě, na to nejrozkošnější na světě, a s tím vším je jednou z nejúnavnějších bytostí, jaké jsem kdy potkala. Často na sebe dokonce zapomíná, například posílá Paula, aby mu koupil cigarety. Zrudla jsem desetkrát hněvem.
Ten ubožák jáhen, v „dehtovaných" botách! Jsme všechny připravené v půl druhé.
Myslím (bílé šaty Worth, vlasy vlající, docela dobře, myslím), že jsem poprvé nepřišla pozdě. Publikum je velmi smíšené, příliš smíšené; neviděla jsem ani jednu křesťanskou tvář kromě Vigierové, která je rozkošně nalíčená.
Co řeknu, ubohá malá neznalkyně, o mši requiem? Necítím se dost silná na kritiku. Je to velmi krásné, nesmírně krásné, obdivuhodné, ale mohlo to být ještě krásnější. Chtěla bych to slyšet ještě několikrát, tak vážná hudební skladba se nepochopí a neposoudí napoprvé. Je tam několik pasáží, které mi unikly a které teprve teď nalézám.
Verdi byl při vstupu přivítán zběsilým potleskem. To mě vzrušuje jako dostihy (ani jedna snesitelná tvář ve sboru). Pozorně jsem poslouchala Woldmannovou a Stoltzovou, protože se ví, že jsem kdysi měla jisté ambice. Skoro rok už můj hlas cestuje jako „Tři mušketýři", ale myslím, že se v tuto chvíli začíná vracet. Stoltzová vynakládá příliš velké úsilí na zpívání, vypadá, jako by orala zemi, a ne zpívala.
Je to památné matiné, možná se jednou budu moci chlubit, že jsem poprvé slyšela v Paříži zpívat tuto mši od Verdiho. Bylo nesmírné horko a jakmile jsme se vrátily, svlékáme se. Telegram. Co to je? Tisíc franků, které posílá teta, je to přece jen něco, když člověk nemá příliš „Requiem... requiem... Requiem eterno"!! Máma se dívala z okna, pak se otočila: „Co kdybychom jely do Boisu?" Chystala jsem se to navrhnout.
Jedeme tam tedy. Jsem v tuto chvíli hezká, mám na sobě máminy šaty z bílého mušelínu, sluší mi, ve voze délka není patrná, můj slaměný klobouk, vlasy napůl vyčesané nahoru, nějaké krátké kadeře na šíji (přirozené). Jsem spokojená se svou osobou – a tetě velmi vděčná.
Ale v Boisu se chovám jako hlupačka, jakmile dojedeme ke stanovišti lovců pěších, ďábel mě postrčí, otočím se, spatřím Feduse nebo jen jeho šedý klobouk, a začínám rudnout víc hněvem, že rudnu, než něčím jiným. Abych neviděla tu tvář, otáčím oči stranou:
Vidíš, mámo, jak rudnu, jaká hrůza.
Ano, ještě jak, a dívá se na tebe zároveň.
Je to k vzteku! Také si slibuju pomstu při příští projížďce. Potkáváme kněžnu Souvoroffovou,

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „spogliamo" – svlékáme se.