Pondělí 1. června 1874

Mám na sobě prosté a pěkné šaty ze surového plátna, od Caroline. Je velmi horko, nesnesitelné horko – kdyby to nebylo v Paříži.
Čím začít: den je zajímavý. Viděla jsem Berthu, Berthu! Nechaly jsme zastavit kočáry, vystoupily jsme, objaly se, srdce mi bušilo, hlas se mi třásl. Předstírala jsem lhostejný výraz, který mě obtěžoval. Nastoupila jsem s ní do jejího kočáru, jela si vyřídit něco do Bon Marché, jela jsem s ní a máma nás následovala. Byla s námi vychovatelka, které jsem nevěnovala žádnou pozornost – ostatně jsem neměla co tajit, nikdy s nikým nic tajit nebudu, zvlášť ne s Berthou, je lstivá a není upřímná.
Tolik jsem s ní mluvila, že nevím, čím začít... pokusme se o dialog. Ale srdce mi buší a jsem dojatá, vím, že neřeknu, co chci, zapomněla jsem. Bertha:
– Prý jsme se v Badenu nenáviděly.
– Ne, nikdy jsem vás neměla v nenávisti, byly to jen dětské hloupostičky; ale vzpomínám na to vždycky s obrovským potěšením. Že to bylo legrační, ne?
– Ano, byla jste potom v Badenu?
– Ne, trávily jsme léto v Nice, bylo velmi horko, koupily jsme tam vilu a budeme tam trávit zimy, je to pro mě nudné, protože nemám Nice ráda.
– Myslím, že jste neměla ráda Paříž, že jste měla ráda Řím.
– Ne, nenávidím Paříž, nemám ráda Řím, jedeme do Anglie a jsem tím nadšená, to je země, kterou mám nejraději.
– V Anglii jsem nikdy nebyla, ale myslím, že ji budu mít velmi ráda.
– Jsou tam všechny radosti, které jsou mi rozkoší.
– Byla jste v pondělí na dostizích?
– Ano, v tom dešti, a vy?
– My taky.
– Budu jezdit na Folierovi pana Baltazziho, nemáme tu své koně a jezdím na koních toho pána. Máma se nebojí nechat mě s ním, jezdí velmi dobře.
Chtěla jsem rychle k jádru věci, pokládaly jsme si všechny možné otázky, chtěla jsem to obléci do otázky: Hamilton je ženatý? – ale cítila jsem, že zrudnu, srdce mi bilo, obávala jsem se, aby Bertha neslyšela to dotěrné bušení. Konečně se rozhodnu, zrudnu, pak zblednu, [Škrtnuto: je to, jako bych byla] [následující slovo je zakryto skvrnou od inkoustu].
– Víte, vévoda z Hamiltonu je ženatý?
– Ano, vím. (neobrátila se a nechala mě na pokoji, bála se, že se otočím já a uvidím její tvář; měla jsem stejné obavy; takže jsme se na sebe nedívaly, obě jsme zrudly, hlasy jsme měly rozechvělé a předstíraly lhostejnost. Cítily jsme totéž, v tu chvíli jsme my dvě byly jedinou osobou. Mohla by mě setřít na prach, kdyby se otočila a podívala se mi do tváře – naštěstí neučinila nic takového, bála se o sebe samu. Jakmile ta chvíle pominula, pokračovala: [Škrtnuto: Viděla jste])
– Vévoda je právě v Badenu, můj otec ho viděl, je teď jako tyčka.
– Opravdu? Byla bych zvědavá, jak jako tyčka vypadá, zdá se mi to nemožné.
– Ano, můj otec ho viděl, vrací se z Egypta.
– Takže za to může Egypt...
– Ne, jezdí do Egypta každou zimu.
– Stálo by to přece jen za podívanou. Viděla jste jeho ženu, je hezká? Vysoká, malá, tmavovlasá, blond?
– Je ošklivá (při tom slově mi srdce poskočilo radostí), tmavovlasá, vysoká.
– Ach!
– Má německá ramena (ukazuje taková ramena jako Gioia), velmi pěkný pas, taková ramena (ukázala jako u Gioie), je tmavovlasá. Její matka je velmi krásná osoba, žlutovlasá, vysoká – viděla jste ji v Badenu, vévodkyni z Manchesteru?
– Ne, neviděla jsem ji, ale dcera je tmavovlasá, je ošklivá, říkáte?
– Není ošklivá, není hezká, pokládají ji za vznešenou, jsou lidé, kteří ji nepokládají ani za vznešenou; má pěkný pas.
Když není hezká, tím lépe pro vévodu... protože vévoda... sám (s váháním) není...
– Pokládají ji za vznešenou.
– Ano, ale...
(Není hezká! Jak je to podivné; myslela jsem, že jeho žena musí být krásná.)
– Jeho bratr je také ženatý, oženil se s paní Paskevičovou a Hamilton ho už nechce vidět, mluvit s ním.
– Proč, jak to?
– Protože toho už má dost, už nechce platit jeho dluhy.
– Platil dluhy Carla?
– Ano, každé dva dny.
– Rozumím, to je nepříjemné. Když není ženatý s paní Paskevičovou, je to, jako by ženatý byl.
(Tuto větu jsem pochopila, až když jsem ji psala.)
– Ale ona je vdaná.
– To nevadí. (Zapomněla jsem, co se ještě řeklo, jsem jen šťastná, že jsem s někým, kdo mluví řečí, které rozumím, kdo miluje, co já miluju, kdo myslí, jak já myslím, kdo hledá, co já hledám, kdo se zajímá o to, o co se zajímám já, kdo mi možná nic neřekne, jako já jí nejspíš neřeknu vůbec nic. Která by konečně, kdybych o sobě neměla tak vysoké mínění, byla mnou samotnou.)
Jsem ráda, že jsem větší než ona; říká, že je jí patnáct, ale to není pravda, je jí nejméně sedmnáct, je malá, tlustá, bez půvabu, bez stylu. Přesto ji mám ráda.
Věřím, že pokud se jednoho dne staneme přítelkyněmi, budeme jimi navždy, protože dodnes nedošlo k žádnému výbuchu. Mluvím s ní bez rozpaků, ona také, už se jí nebojím, ona jsem já. [Škrtnuto: Když] Rudne z toho, z čeho rudnu já, takže stačí, abychom se na sebe nedívaly. Zkrátka, hodí se mi!
– Váš otec viděl vévodu v Badenu?
– Ano, přijede do Paříže na Grand Prix (!!!)
– Ano, víte, Bertho atd. (vyprávěla jsem jí historku o Kolokolzoffové, která zaměnila Paskevičovu za Baškircevovou).
Bertha dělala víc než jen odpovídala na otázky, dělala totéž co já, když jsem mluvila o vévodovi; najednou řekla všechno, co mohla říct, a s takovým lhostejným výrazem.
Ubohá Bertho! Snila jste jako já. Inu, je třeba se probudit... Ano! Ale proč to byl jen sen pro mě, když je to skutečnost pro německá ramena? !!!
Ještě jsme si povídaly, ale už jsme na místě. Vychovatelka jde do obchodu, zatímco já přicházím s Berthou k máminu kočáru. Mimo jiné máma najednou říká:
– Hamilton je ženatý?
– Ano.
– Jeho žena je hezká?
– Ne, je ošklivá, má pěkný pas (to mluví Bertha).
– Tmavovlasá, nebo blond?
– Tmavovlasá, má německá ramena, hranatá.
Já: – Ale myslím, že německá ramena se všeobecně neobdivují, obdivují se ramena šikmá.
(Usmívala se.)
Zrudla jsem, když máma položila první otázku, štípla jsem se vší silou do ucha a vynaložila velké úsilí. Mé rdění netrvalo dlouho.
– Je hezká? pokračovala máma.
– Ne.
– Ale co ho tedy přinutilo...
– Nevím, on nechtěl, zařídily to matky.
– Já: Které matky?
– Vévodkyně z Hamiltonu a z Manchesteru. [Škrtnuto: Vypravuje se, že]
– Je bohatá?
– Ne, víte, dcery v Anglii nikdy nejsou bohaté.
– Proč si ji tedy vzal?
– Říká se, že nechtěl, ale že se to zařídilo takto: Jednoho večera byl... opilý (malé souhlasné pohnutí u všech) a vévodkyně z Manchesteru přišla a řekla mu:
– Chcete pro mě něco udělat...
– Jistěže, paní, udělám, co budete chtít.
– Nuže, ožeňte se s mou dcerou...
Nic nepochopil, nic nevěděl, a přišli mu blahopřát. Takto se to stalo.
Myslím, že Bertha si ten příběh vymyslela. Je-li to pravda, lituji a miluji víc než kdy předtím toho dobrého, drahého, rozkošného vévodu. Už jen kvůli tomu sňatku (je-li to pravda) ho člověk může zbožňovat. On, chycený do takové pasti, to se mi líbí, to mi převrací mysl, to mě rozčiluje.
Toto setkání s Berthou je událost. Jsem rozrušená po zbytek dne. U Smithových jsem na ni myslela, pak jsme večeřely, neměla jsem a nemám hlad. Popoháněla jsem všechny, a když vstali od stolu, chtěla jsem letět do hotelu psát, ze strachu, abych nezapomněla polovinu toho, co se přihodilo.
U kočáru při povídání s mámou Bertha vyprávěla, že vévoda dává peníze své matce, své sestře, Carlovi. Že má velmi pěkné jmění, pět milionů zlatých ročně, ale že takto rozdělené už to není ohromné. [Škrtnuto: Že] Při té částce jsem zrudla a démon mě kousl do srdce. Nikdy jsem nemyslela na pět milionů zlatých renty, nikdy bych si takové jmění nedokázala vymyslet. Byla jsem z toho strnulá, užaslá, a věřím tomu jen napůl. Nanejvýš jsem věřila, že jeho renta činí sedm set tisíc franků, nikdy jsem nepomyslela ani na milion. Jak by pět milionů zlatých renty neprobudilo chamtivost a dokonce ji nevyvolalo (u mě nebylo třeba nic vyvolávat)!
Bertha také říká, že vévoda z Hamiltonu je jeden z nejchudších vévodů Anglie. To zlo mi dělá dobře. Přijede na Grand Prix a my bychom odjely?!!! Ach ne! Ne, udělám všechno, co budu moci, abych zůstala, budu se modlit k Bohu.
K čemu zůstávat? Abych se mučila, abych se rozčilovala, abych se užírala?
Ach podívejte, jen když na to pomyslím... jen když píšu, co píšu... [Škrtnuto: bere mi to], dech se mi tají (sotva dýchám), třesu se, bylo mi teplo, teď je mi zima, běhá mi mráz po zádech. Vidět ho se mi zdá nemožné, dost, řekla bych hlouposti. Jen se mi někdy zdá, že jsem nikdy nemohla být jeho ženou, že jsem byla od něho stejně daleko jako Země od Slunce, jindy jsem si jistá, že nic nebylo možnější, pravděpodobnější, přirozenější, ★nutnější.
Ó! Dost, dost, uvidím ho! Zatím půjdu [Škrtnuto: spát] číst před spaním, je pozdě, jsem příliš rozjitřená na čtení, myslím, že půjdu spát. Naštěstí vždycky usnu.
Uvidím ho tedy!!!!! Ach, Pane, s jakým neklidem očekávám ten den. Pokusím se být toho dne s Berthou, vezmu ji s námi, abych byla s ní. Pokořím se, ale možná ho uvidím zblízka, možná... Ó můj Bože! Možná s ním budu mluvit!
To by bylo příliš! Už neříkám nic, blouznám...
Buckingham byl přece šíleně zamilovaný do Anny Rakouské, ačkoli ji viděl jen čtyřikrát a mluvil s ní jednou nebo dvakrát!
Co teď chci, je ho vidět, jen ho vidět, a později s ním, doufám, i promluvit.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „My blush did not last long."
Pozn. překl.: V originále anglicky: „marry" – Bertha používá pofrancouzštěné anglické sloveso.