Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota, 16. května 1874

Začínám den smíchem a tak ho i končím. Při obědě v Grand Hotelu jsem chtěla něco říct, ale smích mě přemohl a nepouštěl mě pět minut — a to kvůli hlouposti: chtěla jsem říct Dině, aby tomu pánovi vedle, který se na nás díval, poslala kousek cukru, ať se pobaví.
Od jedné do čtyř hodin se poflakujeme. Jaké krásné zaměstnání! Dina je anděl trpělivosti a skromnosti, ale je nesnesitelná se svou láskou k obchodům. Když si pomyslím, kam všude jsme šly — do Louvru, do Bon Marché, do Petit Saint-Thomas, do Grand Saint-Paul, do Tour Saint-Jacques, do Nez rose, do Cheville tournée!!!
Můj Bože, hlava se mi z toho točí. Ve čtyři hodiny jsme vzaly fiakr a tytéž výpravy začínají znovu. Ale najednou na bulváru vidím známou tvář rozválenou ve fiakru, úplně jako v Nice — Kinsky. Vykřikla jsem překvapením a odvrátila se, abych skryla, že se směji. Byly jsme ve voze a myslím, že nic neviděl. Máma mě pokárala. O chvíli dál na témž bulváru vidím knížete z Wittgensteinu, právě když mi máma říká:
— Podívej, to je Wittgenstein, zdá se mi.
— Kde, říkám tvrdě a předstírám překvapení — dobře jsem ho viděla, tyčil se nad kočárem jako popraviště a řídil.
Aha, tak! Jsem tak šťastná, když vidím lidi, které jsem znala odjinud.
Je to pravda, řekla jsem totéž, když jsem viděla Kinskyho. A večer třetí setkání, paní Zveguintzoff. Nemluvím o Pense-à-Pitou, který nás poznal a prošel kolem nás dvakrát. I wonder, hraje ve Variétés?
Ptala jsem se mámy na výklad snu s Wittgensteinem; znamená, že rostu nebo že zvítězím. „Znamená to zvítězit," říká máma, „a kdyby to byl Wittgenstein, bylo by to lepší než cokoli." To se odehrávalo na ulici, ještě dvě hodiny se poflakujeme od osmi do desíti.
Můj bratr přespal venku, přes den ho nevidíme. Vrátíme se, všechny tři lehneme do jedné postele a směju se jako šílená. Vyprávěla jsem mámě o pokoji, který budu mít, z porcelánu, říkala jsem: „Samozřejmě obelisky se tam nevejdou. Je vůbec možné vybírat si hosty? — Je to škoda, protože mám ráda tlusté a Wittgenstein je tlustý." „Hloupost, mamo, hloupost. Bezpochyby hloupost, proto to říkám, a je to nemožné, má milenku."
— Ale to je to nejmenší a je mi to jedno.
— To není to nemožné, říkám si sama pro sebe, smějíc se nahlas.
Řekla jsem mámě, že je starý, pětačtyřicet, myslela jsem si, že ho postařuji, ale máma mě překvapila:
— Ne, není starý, tak okolo padesáti let.
Myslela jsem, že řekne míň.
„Je bohatý?" zeptala jsem se, abych zakryla, že se mi hlas chvěje.
— Ano, má možná milion franků ročního příjmu. „Ach, ničemnice, proč já ho nemám," a ještě jsem řekla několik vět v tomto duchu.
[Na okraji: (Viděla jsem lady Falkner)]
Stále se bojím, že mě za toho muže začnou škádlit, ačkoliv k tomu není důvod — ale člověk se často bojí hloupostí. A kvůli tomuto strachu se tvářím, jako by mi něco bylo, přitom nemám nic, ujišťuji vás. Divím se, proč se cítím nesvá, když se mluví o tom muži, proč se bojím, že mě budou škádlit? Jsou to čiré hlouposti, které dokazují, že jsem ještě dítě. Nicméně není ošklivý, dnes na mě dokonce udělal dojem — je to skutečný obelisk.
Dnes ráno jsem nespala a ještě jsem nebyla vzhůru — voyons... slovo pro vyjádření tohoto stavu... eh bien! Byla jsem v Pas-de-Calais, myslela jsem na vévodu a přepadla mě z něj taková hrůza, že mi srdce tlouklo. Zdál se mi tak strašně zlý (jeho tvář vyjadřovala čirou krutost), že jsem se celý den nemohla zbavit tohoto pocitu. Je to divné.
Pokaždé, když ležím s mámou, dívá se na mě a pak:
— Co z tebe bude, má malá; komu připadneš?
Celý den se směju, a směju se i v tuto chvíli.

Poznámky

Pozn. překl.: Posměšný přezdívka někoho z pařížských známých — „Mysli-na-Pitou" (Pitou je psí jméno). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „I wonder" — zajímalo by mě, zvědavá jsem. ↩
Pozn. překl.: Mariino vlastní pojmenování pro hypnagogický stav mezi spánkem a bdělostí. Geografická metafora — průliv La Manche (Pas-de-Calais) je úzký kanál mezi Anglií a Francií, mezi dvěma stavy. ↩