Pátek, 15. května 1874

Dnes se obejdeme bez jáhna. Máma, která celý den zvlášť netrápila, si to večer vynahrazuje a brání mi.
Viděli jsme nábytek u Smithe. Bude pro můj pokoj hledat „v doméně fantazie". Večer jdeme do Porte Saint-Martin na „Les deux Orphelines", drama velmi pohnutlivé, krvavé, drtivé, strhující.
Při návratu jsme viděli Paula v kavárně, zavolali ho, přišel (podnapilý, obávám se), ale nechtěl se s námi vrátit. Ztracená duše!
Dnešní noc jsem měla podivný sen, byla jsem v Nice; najednou potkávám Wittgensteina, zápasím s ním, svalím ho na zem — byl oblečený jako Arabové, v bílém. Jdu dál a na vrcholu schodiště najdu paní Léon, stoupám k ní; i ona je v bílém, ale nemá svou tvář, měla jinou. Myslím, že jsem s ní zápasila, pak se vracím, znovu potkávám knížete — on se bojí, aby ho ona neuviděla, já taky. Sen byl mnohem delší a složitější, ale už jsem ho vyprávěla ve snu tetě; po probuzení jsem ho skoro zapomněla.
Odehrávalo se to v zahradě, na vyvýšenině, která se táhla od naší vily až ke schodišti. Dále se mi zdálo o palácích, o rozlehlých zahradách, o obrovských terasách. Myslím, že jsem znovu viděla ten palác s terasami, balustrádami, balkony, obklopený zahradou s kopci, alejemi, květinami — a vedle malá zahrada, která vypadá jako veřejná.
Tentýž palác jsem viděla ve snu mnohokrát a vždy stojím na stejném místě, zkrátka sen se vždy opakuje stejně, takže začínám věřit, že jsem ten palác skutečně viděla — tak dobře ho znám.

Poznámky

Pozn. překl.: „Les deux Orphelines" (1874), nesmírně populární melodrama Adolpha d'Enneryho o dvou sestrách oddělených v revoluční Paříži. Premiéra v únoru 1874, Marie ho vidí o pár měsíců později.